Dopis do Písku (už druhý)

    Minule jsem vám slibovala, že vám napíšu o těch domečcích, jak se do nich páníčci stěhujou. Ale pak mi napsala paní Petra a mě zaujalo to, co říkala Michalka - že je na mě vidět, jak jsem tady spokojená. A tak dnes budu psát o tom, jaký to tady vlastně je.

    Takže moje milý holčičky - ona je to skutečně pravda, že se tady mám dobře. Vlastně se tady mám hrozně dobře. Ono tady v Brně je spoustu úžasně báječných věcí a já vám o nich o všech napíšu. Ale asi začnu tou fotkou, která je na začátku mého dopisu. Já vím, že na ní vypadám jako nějaký čert nebo aspoň jako pekelný býk nebo tak něco - ale nebojte se, to si ze mně jen páníčci dělali legraci a nasazovali mi svítící čertovský rohy. A klídek, oni to rozhodně se mnou nemysleli špatně - hned jak mi ty rohy sundali, tak si je zase nasadil Lukáš a koukejte, jaký u toho dělá ksichty. 

   Pohled anděla svatýho, ale jinak je to spíš ten rarášek. Ovšem na klíně se mu sedí bezvadně - a to je důležitý.

   Tak já vám teď napíšu, co všechno tady v Brně mám. Měla bych začít tím nejdůležitějším - a to je 

Pelíšek

   Pelíšek je pro pejska hrozně důležitej, to určitě pochopíte. A ten, co mám tady v Brně je ten nejbáječnější pelíšek na celým světě - to mi fakt můžete věřit.
   Co je na něm tak bezvadnýho? No předně - je velikej, velikánskej !! Jsou to vlastně dvě pohovky vedle sebe, takže tenhle pelíšek má rozměr asi tak dva krát dva metry. Co - že to není pelíšek, ale páníčkova postel? .Ale prosím vás - no tohleto si myslí páníček taky. Ale všichni móc dobře víme, že teď už je to můj pelíšek a basta. Akorát sem páníčka občas pouštím. Vlastně - já ho sem pouštím vždycky - a moc ráda. A když třeba večer pracuje na počítači, tak začnu plakat a naříkat - až se zvedne od počítače a jde si za mnou hajnout. A pak je to ta největší bašta - protože v pelíšku se přece jen nejlíp leží s některým páníčkem.
   Jo - a co že je na tom pelíšku ještě tak báječný? No, že je velikej, to už jsem říkala. Ale taky jsou tady peřinky a polštářky a je jich tu moc a moc. A já se do nich můžu báječně zahrabat. To třeba strčím čumáček pod jeden polštář a tak dlouho do něj šťouchám, až jsem pod ním celá schovaná a pak pod ním spím. Nebo si přesunu dva velký polštáře vedle sebe a lehnu si mezi ně - víte, ona mezi nima vznikne taková jako škvírečka a já do ní úplně zapadnu, jeden polštář vlevo, druhej vpravo - to se to leží. Nebo si celá zalezu pod deku - tam je teplo a tma a neruší mě televize, prostě príma. Někdy jsem tam tak dobře schovaná, že páníček ani neví, že tam jsem - a moc se bojí, aby na mě někdy nelehl a nerozmačkal mě. A taky si můžu v pelíšku začít dělat hnízdečko - to se točím kolem dokola a přeskupuje polštáře a deky a peřinky - až mám mezi nima takovej krásnej kulatej pelíšek a ty polštářky a peřinky jsou kolem jako takový hradby. Nebo - no prostě v takovýmhle velkým pelíšku se dají dělat báječný věci. Akorát teda nesmím moc hrabat, jako do hloubky - to mě páníček hned okřikne. A to já ho zase hned poslechnu, protože on je to přece jen tak trochu i jeho pelíšek, teda vlastně postel - no ne?
   Jo a pak jsem ještě zapomněla na to nejdůležitější - tenhle pelíšek krásně voní ! Jak to? čím? No přece páníčkem !! Protože páníček se potí - vy lidi se vůbec potíte (to my pejsci ne) a páníčkovy peřinky jsou pak tím jeho potem cítit - ne moc, ale nám pejskům to stačí. Protože my to máme moc rádi. Pro vás lidi je nejdůležitější to, co vidíte a slyšíte - pro nás pejsky je právě hrozně důležitý náš čich. A v tomhle pelíšku já prostě páníčka všude cítím - pro mě to je, jako bych ho měla všude kolem sebe. A paničku taky - protože ona tady leží, když se dívá na televizi a já ji tu pak taky cítím. No jasně, tohle je ten správný důvod, proč my pejsci tak rádi spíme v páníčkově posteli - ona nám voní a my se v ní cítíme doma a v bezpečí.
   Jinak pelíšků tu mám samozřejmě víc. Chodím například spát do postele k paničce (a tam je to taky bezvadný). A někdy, když páníček sedí u počítače, tak si mu lehnu pod stůl a jsem těsně vedle jeho nohy a tam se mi to taky moc líbí. A jeden pelíšek mám ve vile a další na prodejně - ale ten můj velikej postelovej pelíšek - málo platný, ten je fakt ze všeho nejbáječnější.
   Jo - a abych nezapomněla - někdy taky není žádnej pelíšek po ruce - a pak mi páníčci musejí nějakej narychlo vyrobit. Třeba během stěhování - připravovali jsme to ve vile a já tam ještě žádnej pelíšek neměla. Tak páníčci vzali koberec, přehodili přes něj moji dečku - a už mám krásnej pelíšek a můžu spinkat.

   A páníčci? co ti dělali, když byli při stěhování moc unavení a žádnou postýlku tam neměli? No, páníček si prostě lehl na stůl a usnul, říká že vypadá jako  "vorvaň vyvrženej na břeh".

   A Lukáš? no, toho taky únava zmohla, ale ten se prostě natáhl v koutě na koberec - a už spinkal. A já ho tam zrovna kontroluju, jestli je v pořádku.

   A panička? no, to už jsme tady měli Lukášovu pohovku a panička říkala, že se jen na chvilku posadí - a za tu chvilku už spala jak zabitá. A páníček ji pod nohy přistrčil křeslo, protože jí ty nohy padaly z pohovky dolů a já se jí schoulila pod hlavu - a už jsme spinkaly obě dvě.

   A co dál je tady tak báječný? No přece

Páníčci

   Protože tihle páníčci jsou ti nejbáječnější na celým světě, fakt. Hele
- jsou pořád k dispozici
- nikam mi neutíkají
- jsou se mnou celej den
- v noci s nima můžu spát
- ve dne jim můžu sedět na klíně
- mají mě moc rádi
- hrajou si se mnou
- choděj se mnou na procházky
- pořád pro mě mají něco dobrýho
- pořád si se mnou o něčem povídají
- můžu jim (hlavně páníčkovi) olizovat nos a obličej a oči a tak
prostě já si myslím, že žádný lepší páníčky si ani pejsek nemůže přát, no né?
   A kterej z nich je lepší? No přece páníček je nejbáječnější !!!
Protože je velikej a širokej a hlučnej a je mi s ním dobře a cítím se u něj v bezpečí. A dělá blbosti. A nechá mě, abych i já dělala blbosti. No třeba - myslíte si, že by mě páníček mohl kopat? No jo, kopat ! No jasně že ne! To on by nikdy neudělal, aby mě kopnul. Ale já ho kopat můžu, hejč ! A taky ho kopu! A hodně! To když spolu divočíme a já ležím na zádíčkách a vystrkuju na něj bříško a on se nade mnou sklání a hladí mi ho, tak já ho začnu kopat - hezky kopky kopky kop, všema tlapkama do něj buším - a on se jenom směje. A pak mu normálně šlápnu do obličeje - jo! Třeba pravou tlapkou do oka a levou do pusy. Nebo do tváře, do nosu. A tlačím a tlačím - abych do od sebe odstrčila. Jako že chcu aby šel pryč. Ale doopravdy nic takovýho nechcu, kdepak aby šel páníček pryč, to nikdy! To my si jen tak hrajeme  A takovejch blbostí my děláme, jéjej. To byste měli vidět.
   A panička? Nó - když tak nad tím přemejšlím, možná že panička bude nejbáječnější. Protože panička se o mě stará, dává mi samý dobroty a pořád mě hladí a mazlí se se mnou a chodí mě venčit a v noci se mnou spinká a já ji mám strašně ráda a tak ji olizuju. Teda - ne nos nebo pusu nebo tak - to můžu je občas a chvilku, třeba když se vítáme nebo tak, ale po chvilce mě panička odstrčí, že už to stačilo. Ale v noci k ní vlezu pod peřinu a zalezu jí pod noční košilku a tisknu se k ní a olizuju jí nohy a bříško a všechno a ona mě objímá a chová a já si zase připadám, jako když jsem byla malý štěňátko a starala se o mě maminka. 
   A co se týká takovejch těch blbostí - tak ty děláme s paničkou taky. A možná ještě větší než s páníčkem. Když začneme divočit, tak mě panička někdy tak rozparádí, že kolem sebe chňapám a kousám, jen mi zoubky cvakají - až se páníček začne mračit a říká: "Počkejte, počkejte, ono to jednou špatně dopadne - ještě tě jednou Ajda opravdu kousne a obě z toho budete smutný! Víš že hračky bývají plačky!" Ale panička se jenom směje a divočí se mnou dál a mě se to moc líbí. Takže panička je určitě nejbáječnější.
   Ale asi vůbec ze všeho nejbáječnější je to, že si se mnou oba povídají. Určitě jste někdy slyšeli: "Doma se se mnou nebaví ani klika u dveří" Vidíte, i vám lidem vadí, když si s vámi nikdo nepovídá. A nám pejskům to samozřejmě vadí taky, a možná ještě víc. Protože mi nemůžeme za někým přijít a říct mu: povídej si se mnou! My můžeme jen přijít a smutně se koukat - a doufat, že to páníčci pochopí. Ale já takový problémy nemám, protože moji páníčci si se mnou povídají pořád. Doma, v práci, na procházce, prostě furt. Až se nakonec panička bojí, aby ji neměli za blázna, když si na ulici povídá sama se sebou. Ale to přece není sama se sebou - to si povídá se mnou a to je přece v pořádku, no né? Na tom není nic špatnýho, když si páníčci povídají s pejskem. A já vždycky to povídání moc ráda poslouchám. A spoustě věcí už rozumím, znám strašně moc nových slov a tak už předem vím, jestli se jdeme jen tak vyvenčit nebo jdeme na velkou procházku nebo do práce nebo nakupovat - a hlavně vím, co ode mně páníčci chtějí a oni mě pak nemusejí hubovat nebo mě vláčet na vodítku jako to dělají někteří páníčci jinejm pejskům - protože já jsem chytrá, já vím co mám dělat a tak mi jen páníčci řeknou - a já už dělám všechno, abych jim dělala radost. A vůbec nejlepší je, když mi páníčci začnou něco vysvětlovat - třeba mi páníček vysvětluje, že teď musí odejít a já tu mám zůstat a hlídat a chránit paničku. A to já při tom jeho vysvětlování sedím, hlavičku mám nakloněnou na stranu, dívám se mu do očí a pozorně poslouchám, abych si to všechno pamatovala a nic nepopletla.
   Pak je tady samozřejmě

Smečka

   Protože páníčci - to není jen Borek s Marcelkou, to jsou taky lidi kolem nich, co je mají páníčci rádi a kteří mají rádi páníčky a já je mám pak samozřejmě taky ráda - a to je prostě celá moje smečka.
   O Lukášovi jsem už říkala - to je vám tak vysokej chlap, já jsem ještě nikdy nikoho tak vysokýho neviděla, on když prochází dveřma, tak musí sklonit hlavu ! A nosí dlouhý vlasy jako ženská a hrozně na mě hartusí, když mu skočím na postel - ale to on jen tak, ve skutečnosti mě má moc rád. A tak když přijdeme na prodejnu (a on tam bývá už před náma) tak hned letím za ním a stoupnu si mu nohama na kolena a on mi musí podrbat hlavičku a ouška a někdy mě vezme na klín a taky se mnou dělá různý blbosti - prostě Luky je moc fajn.
   Pak je tady Veronika, to je jeho holka. A tak jak je Lukáš velikej, tak je zase Veronika malá a drobounká - ale taky je moc hodná a já ji mám ráda. A když přijde na prodejnu, tak já sice napřed štěkám (protože já štěkám na každýho, kdo sem přijde), ale pak k ní hned běžím a stoupnu si na zadní a mazlím se s ní, protože ji mám taky moc ráda. A občas od ní vyžebrám něco dobrýho.

   A ještě nesmím zapomenout na Honzíka - to je synovec naší paničky, takže ona je jeho teta a Honzík má svou tetu moc a moc rád a chodí za ní a pomáhá jí a vždycky když přijde, tak já na něj napřed hodně štěkám (protože on přece jen nechodí tak často jako třeba Veronika, ta je tu každý den, ale Honzík jen sem tam) a tak je pro mě přece jen trochu cizejší, ale pak na něj štěkat přestanu a on si obyčejně sedne na schody (na schodech sedává raději než na židli) a to já si mu pak sednu na klín a on si povídá se svou tetou, teda s paničkou a celou dobu mě hladí a drbe za ušima a to já mám moc ráda a je mi u něho fajn.

Další lidi

   No - a mimo smečky je tady ještě spousta a spousta dalších lidí. Některé z nich možná časem přiberu do smečky. Třeba paní domácí ve vile - to je móc hodná stará paní, která mi říká Ajduško a když mě vidí, tak mě hned pouští do zahrady, abych se podívala, jestli tam nejsou kočky. A vůbec je moc hodná. Takže už na ni tolik neštěkám a časem ji možná přiberu do smečky. A pak jsou tady další lidi, co se s nima potkáváme - třeba lidi z domu (ale na ty štěkám) a pak hlavně lidi, co se jmenujou pejskaři. To jsou lidi, co mají pejska jako jsem já a chodí ho taky venčit a potkáváme se s nima v parku nebo na ulici. A to jsou většinou moc hodní lidi, povídají si s páníčkama i se mnou a chtějí mě pohladit - to já zase od cizího moc ráda nemám - a někteří mají v kapse třeba granule a dávají mě - tak to já zase mám ráda od kohokoliv, na papání mě holt ukecá každej - no prostě pejskaři jsou moc fajn.
   A pak je tu ještě spousta a spousta dalších lidí, ale o těch budu psát později.

   A když už jsem probrala lidi, nesmím zapomenout, že zde ve městě je i

Lovná zvěř

   Když jsem poprvé viděla tu spoustu velkých domů, vůbec mě nenapadlo, že se tady ve městě dá tak báječně lovit. Nevěříte? No fakt ! Sice tady nejsou slepice, ale to vůbec nevadí. Slepice je jednak velká a těžká a špatně se nosí, jednak ulovení slepice není žádný sportovní výkon, no uznejte sami - vždyť je úplně hloupá a ani lítat neumí. Zato tady ve městě máme holuby a takový holub, no to je něco úplně jiného ! Jednak je menší, když ho ulovím tak si ho můžu klidně odnést domů na oběd, ale hlavně - je mnohem rychlejší než slepice a taky umí lítat. A proto lov holubů je báječný, velmi napínavý a dobrodružný sportovní výkon a my neohrožení lovci si na takovouhle lovnou zvěř velmi potrpíme. A navíc - holubů je tu všude spousta a tak je mohu lovit každý den. Vždycky když uvidím hejno holubů, jak někde v parku nebo na ulici něco zobou, tak se k nim přiblížím a když jsem tak 20 metrů od nich, tak vyrazím a vrhnu se na ně. Fakt je, že zatím vždycky stačili na poslední chvíli uletět, ale to nevadí, právě tím je to zajímavé a napínavé - a počkejte, já běhám čím dál tím rychleji a jednou se mi určitě podaří všechny je pochytat. A to bude ten nejbáječnější okamžik v mém životě !

    A teď na zimu přiletěli do města havrani. Jsou větší než holubi, celí černí a hrozně důležitě si vykračujou - a začíná jich být taky všude plno. Nejsou sice tak drzí jako holubi - holub ten se klidně motá na chodníku lidem pod nohama, jako by nic - to havrani né, ti se držej od lidí kousek dál, ale stejně se chovají, jako by jim to tu patřilo. Možná proto, že mají takovej velikej zobák. A když se k nim blížím, tak dělají, jako že ze mně vůbec nemají strach. Ále jak vyrazím na lov - tak vystartujou stejně jako ti holubi, chá chá !!!

   A co ještě tady mám? No třeba

Vodítko

   Cože - vy říkáte, že vodítko není nic moc? Náhodou, vodítko je asi fakt to úplně nejbáječnější. Paní Petra sice psala, že na vodítko nejsem zvyklá a že si na ně asi budu dlouho zvykat. Ale já náhodou hned pochopila, k čemu takový vodítko je - zvlášť takový dlouhý, jaký tady pro mě měli páníčci po Benušce. Vy fakt nevíte k čemu je vodítko? No přece můžete chodit na velký procházky, i tam kde jsou auta nebo moc lidí a tak a pejsek má úžasnou volnost, může pobíhat sem tam jak ho napadne a přitom je pořád spojenej se svým páníčkem. A spojení se svým páníčkem, to je pro nás pejsky strašně důležitý. Třeba jsem slyšela, že Benuška někdy odmítala jít bez vodítka - když se třeba někde bála nebo tak. A já se jí vůbec nedivím - já mám taky moc ráda, když mám páníčka na druhým konci vodítka. To víte, tady ve městě je tolik zajímavejch věcí - a jeden takhle pobíhá a ňufá a čichá - a najednou by málem vběhl pod auto. Ale páníček nic takovýho nedopustí. Ten na mě dává pořád pozor a drží mě na tom vodítku, aby se mi nic nestalo.

Takové dlouhatánské vodítko je báječné - běhám tak daleko, že mě už skoro ani není vidět
 - a přesto jsem pořád se svým páníčkem spojená a nemůžu se ztratit.

   A právě proto mám vodítko tak ráda. A proto když páníček řekne "vodítko" tak vyskočím a začnu skákat a lítat a řádit a běhám po zadních a skáču na páníčka a on se směje a říká, že když se neuklidním, tak mi nebude moct to vodítko připnout a já se pak začnu točit do kolečka a vůbec blbnu a pak přijde panička a říká "no co co co, co tady vy dvá provádíte" a my se s páníčkem jenom smějeme a je nám moc dobře. Takže vodítko mám asi ze všeho nejraději.
   A nedávno se nám to starý vodítko po Benušce polámalo - prostě se ten provázek vymotal - a pak už se nenamotal zpátky. A páníček říkal, že tam prasklo nějaký pérko a tak to narychlo jen nějak zasukoval a hned druhej den jsme šli koupit nový. Panička sice říkala, že to bude stát moc peněz a že na to teď nemáme - ale páníček říkal, že to prostě mít musíme a že to zase deset let vydrží a koupil krásný vodítko, ještě o metr delší než bylo to starý - a takový osum metrů dlouhý vodítko, no na tom se to běhá !. A taky má černo-bílou šňůrku, takže je vidět i když je tma a tak se snad o ně cizí lidi nezabijou. Ale oni stejně lidi choděj jako slepý, to máte marný a vůbec nekoukají pod nohy a tak páníček musí volat: "pozor, tady je pes" - no holt když je tma a já jsem černá, tak mě není vidět. Ale páníček slibuje, že mi asi koupí svítící obojek, prý hlavně kvůli autům a tak.

   Ale nemyslete si, já už dávno nechodím jenom s vodítkem, to teda né ! Panička, ta se bojí, ta mi dává vodítko, i když jdeme jenom před dům nebo před prodejnu. Ale páníček říká, že jsem městský pes (slyšíte, jak to krásně zní - městský - pes ) a že budu žít ve městě celý život a že se prostě musím naučit chovat se tak, aby se mi zde nic nestalo. A tak když se jdeme jen tak vyvenčit s páníčkem, tak to jdu už bez vodítka, hejč ! Když se jde jen před dům, udělat loužičku, tak to si páníček s sebou ani vodítko nebere - a panička vždycky říká: proboha, jen ať se něco nestane - a páníček se jen směje a říká, že jsem poslušná - a to já zase jsem ! vím moc dobře, že smím jen na chodníku a dávám si na to moc pozor. Teda je fakt, že mi to sem tam jaksi ujede - já myslím, že holčičky to dobře znají, taky dobře vědí, co se smí a co se nesmí - no, a taky občas udělají něco, co se nemá, že jó? No mě se to třeba stane, když vidím na druhým chodníku jinýho pejska a chci přeběhnout za ním a zrovna jede po silnici auto a - no a pak páníček zařve a to já stojím hned na místě, protože dobře vím že je zle - a pak ke mně páníček přijde, ale nebije mě, jen se mi podívá do očí a říká: víš, že se to nesmí, viď? a to je fakt, že já to vím, jen jsem na chvilku zapomněla, nó. Ale zase - teď už se mi to tak často nestává - tento týden jenom jednou, to snad jde - co myslíte?
   No a když jdeme s páníčkem do parku - to je jen taky taková krátká procházka, tak na 20 minut - tak to jdu taky bez vodítka, ale páníček ho nese v ruce. A když dojdu dolů na rožek - jak tam říká páníček "u Cukrárny", protože tam byla cukrárna skoro celej jeho život, ale teď tam místo toho prodávají masíčko, mňam! - no tak tam počkám a páníček mi vodítko připne, abych nešla přes křižovatku sama. Tady jsou sice jen takový malý ulice a ještě jednosměrný - to znamená, že v nich nejezděj auta proti sobě - ale právě na týhle křižovatce se potkávají a hrozně se tam motají a nikdo tam nepoužívá blinkry a páníček nad nima vrtí hlavou - no prostě tam mě páníček převede a už jsme v parku, A tam mi zase vodítko sundá a já můžu po celým parku běhat volně - teda, ono se to nemá, ale páníček říká, že se musím učit být samostatná - a to já teda zase docela umím. A nemyslete si - to není jen tak! Ono je to pro takovýho malýho pejska jako jsem já docela náročný - běhat po parku, hledat si místečko, kam udělat hromádku, seznamovat se s cizíma pejskama, honit se s nima - a přitom pořád sledovat, kde mám páníčka, aby se mi neztratil.
   No, víte, to jsem takhle jednou páníčkům málem utekla, fakt! A moc se za to dneska stydím. To jsme byli v parku, teda všichni, byli tam oba páníčci a já jsem si hrála a hrála - a najednou koukám - a páníček je pryč !!! Hrůza !!! Páníček se ztratil !!! Nebyl ani vpravo, ani vlevo, nebyl nikde, i když jsem si mohla hlavičku ukroutit, jak jsem ho hledala - a já se vyděsila, že o něj přijdu. Představte si to - přijít o páníčka. A tak jsem se rozběhla, že ho půjdu hledat. Teda - rozběhla - já jsem vyrazila jako raketa, to já zase umím, a to já když vyrazím tak mě nikdo nezastaví. Akorát tak písknutí - a to se ozvalo ! Někdo na mě pískal - a já hned poznala, že to je můj páníček - a honem hledám, kde je - a představte si, on celou dobu stál za mnou ! A já ho neviděla ! No to víte, moc se mi ulevilo, že se mi neztratil - a páníček mi domlouval, že nesmím hned tak zbrkle utíkat - a tak já si teď dávám víc (vlastně móc a móc) pozor, kde svýho páníčka mám - prostě se ze mně stává pes hlídací a tak musím mít pořád přehled.
   A jinde ve městě už taky chodím bez vodítka. Jak je ulice, kde nejezdí moc aut nebo kde je hodně širokej chodník - takovej ten, jak je vedle chodníku pro páníčky ještě travička pro nás pejsky a pak teprve silnice - tak tam mě páníček pouští na volno a já už dobře vím, co se smí a co né - třeba že před křižovatkou se musí na páníčky počkat a tak. Fakt je, že to nejni až tak jednoduchý - pořád se musím na páníčka dívat, abych poznala, co dělám dobře a co ne - a taky se mnou páníček pořád mluví - anebo na mě jen tak tichounce píská, nebo jen tak tiše ssykne - a já pak vím, že se mám někomu vyhnou nebo že zahýbáme jinam nebo tak. Ale já se učím moc ráda a za chvilku to vodítko ani nebudeme potřebovat - akorát na křižovatkách, co svítěj světýlka, tak tam nikdy nevím, jak to je - kdy už můžeme na druhou stranu a kdy ještě né.
   Pak je tu ještě

Košík

   ale ten fakt ráda nemám. Ani nejvíc, ani nejmíň, ale prostě vůbec !!! Fakt ani trošku. A navíc bych chtěla vidět toho, kdo košík vymyslel - já bych ho totiž asi kousla. A to normálně nikdy nikoho nekoušu, ale tohohle bych fakt kousla. Protože řekněte mi - k čemu takovej košík je? K ničemu! Překáží! Votravuje! Páníček mu říká "zbraň hromadnýho ničení" - zvlášť když se mu snažím přes košík olíznout nos - páníček říká, že mu tak jednou vyrazím poslední zuby. Ale do šaliny a autobusu se prostě s košíkem musí, tak mi ho páníček furt nasazuje. Ale já ho nesnáším a tak na něj neslyším. Jak to? No normálka - to páníček řekne "košík" a já se mám zastavit a počkat, až mi ho nasadí. Ale já dělám, jako že neslyším. A neslyším ani tenkrát, když páníček řekne "sundat košík" - to taky dělám, jako že nic. Schválně na košík neslyším - a nikdy slyšet nebudu! Tak!

Vítání

   Vítání je asi ta vůbec nejbáječnější věc na světě. To některý s páníčků odejde a já čekám a čekám a čekám. A pak je najednou zase páníček zpátky - a to já vím dávno před tím, než ho vidím, já slyším páníčky, jak jdou po schodech nebo když jdou venku na ulici po chodníku a už jsem nervózní - a pak se otevřou dveře a já vyrazím a je mi úplně jedno, jestli se vrátil páníček nebo panička, prostě na ně skáču a strašně křičím a pískám a zase na ně skáču a snažím se vyskočit tak vysoko, abych jim mohla olíznout obličej a pak běžím za druhým páníčkem, aby si všiml, že už jsme zase všichni a zase běžím za tím páníčkem, co se vrátil - a tohle pořád dokola, dokud mě nedokážou uklidnit. A je mi úplně jedno, jestli jsme se neviděli pět minut nebo půl dne. A tak si myslím, že je fakt to vítání to nejbáječnější na světě.

Papání

   Já vím - lidi říkají, že u nás pejsků se tomu má říkat žrádlo, ale to je přece něco jinýho. Žrádlo je to, co dostávám do misky, třeba granule - to mi tam panička dává pro případ, že by na mě třeba náhodou zapomněla (ale klídek - ona na mě nikdy nezapomene). Já o žrádlo moc nestojím, to si vezmu jen občas, tak jako pro změnu. A navíc - z misky já tak jako vůbec nemusím. Panička zkoušela, do čeho mi to má dávat - zkoušela talíře a různý misky a kastrolky a tácky, ale já mám ze všeho strach. Takže když mi panička něco dává, tak mi to musí položit na zem vedle té misky s granulema, ze země si to vezmu. Ale ze všeho nejraději mám, když mě panička nebo páníček krmějí z ruky - to je fakt úplně ze všeho to nejbáječnější. A oni mají samý lahůdky, jak správně odhadla paní Petra. Tady v Brně jsou prostě jen a jen lahůdky !
   Třeba pikšótky - no to je mňamka! Panička je má taky moc ráda a tak když si je koupí, tak se pak o ně podělíme. Nebo rohlík! Znáte rohlík? No to vám je pochoutka! To už bylo v Císařově pekaři - rohlíčky od císařovy pochoutky jsou dnes obzvlášť vypečené! A abyste věděli, já miluju rohlíčky úplně všechny. Můžou být třeba úplně čerstvé a pak mi je páníčci lámou na malé kousky a já to baštím. Ale může to být třeba i starý tvrdý rohlík, ten taky ráda chroupu - třeba když ho najdu někde v parku na trávníku, no to je bašta. A máte vidět, kolik takovejch rohlíků tady v Brně lidi mají. Jeden pejsek by si řekl, že si takovou vzácnost budou někde pečlivě schovávat, třeba si ji někam zahrabou nebo tak - a to voni né, voni si to klidně nosej na ulici !!! Třeba seděj v parku na lavičce a klidně si tam žmoulají ten rohlík. A to já k nim rychle přiběhnu a chci, aby mi dali taky. A představte si, ještě se na mě kolikrát divně koukaj. Nebo na ulici - jdou tam lidi a cestou kousají rohlík. Tak to já k nim rychle přiběhnu, postavím se na zadní a jdu po zadních za nima a hlasitě čenichám, aby si mě všimli a dali mi taky kousek. Někteří mi fakt kousek dají - i jiný věci, nejen rohlík, ale někteří né - ještě říkají, že se páníčci mají stydět a dát mi aspoň občas pořádně nažrat. A páníčci se tomu jen smějí, protože doma mi vedle misky leží pár dobrejch kousků masa, co už se do mě vážně nevešly. Ale kousek rohlíčku by se ještě vešel, né? protože dobrejch rohlíčků není nikdy dost.
   Páníček tedy říká, že auta jezděj na naftu nebo na benzín, ale já prej jedu hlavně na rohlíky. Což není pravda. Já beru i chleba (zvlášť když je namazanej másílkem), nebo buchty - třeba takovej rybízovej táč - mňam, to je dobrota.
   No, a když není rohlíček, tak beru i masíčko. Třeba psí konzervičky nebo takový ty moc dobrý psí sáčky, jak jsou v tom kousky masíčka a taky salámek a kousky masa, co ho má páníček na talíři k obědu nebo k večeři a co na něm vždycky vyloudím - páni, tady je dobrot! Ale nejraději ze všeho mám

Mlácení

   no uznejte, mlácení je prostě ze všeho to nejbáječnější, to musí být každému jasný. Jé, vy nevíte co je mlácení? to ne jako, že vám někdo namlátí, to né. To prostě ležím v pelíšku a najednou slyším - mlácení. A jaký mlácení! Velký mlácení! Báječný mlácení! To totiž panička v kuchyni naklepává maso...
   A to já okamžitě vystartuji z pelíšku a jdu se podívat do kuchyně, jestli tam - čirou náhodou - paničce z toho masíčka nezbyl třeba nějakej malinkatej odřezeček. Protože - to víte - kousíček, malinkej kousičíček syrovýho masíčka - no to je fakt ta nejbáječnější věc na světě, možná ještě lepší než tvrdej rohlík. A světe div se - paničce vždycky ty odřezky pro mě zbydou, a je jich vždycky spousta a panička říká, že je ráda, když mi chutná - a mě teda chutná, to fakt jo, zvlášť když mě panička krmí z ruky. A páníček pak zase paničce vypočítává, že podle jakejchsi pravidel mám mít jen asi 200g žrádla za den (fuj, zase to žrádlo - já přece chci papání!) a že mi toho panička dává mnohem víc - a panička smutně (móc smutně) říká: "Podívej se na ni, jak má chudinka hlad, a ty bys jí nedal? podívej, jak se nešťastně dívá?" a to víte, panička dokáže páníčka vždycky ukecat a tak zase příště dostanu něco dobrýho, abych neumřela hladem. A tak díky tomu nemusím umřít hladem, ale naopak jsem dokonce pár deka přibrala a páníček říká, že to nemáme s paničkou přehánět a panička zase říká, že je to jen taková malá jednohubka a páníček ji zase říká, že mi nemůže dávat tolik, kolik dávala kdysi Benušce, protože já vážím jen polovičku toho, co vážila Benuška a proto taky mám jíst taky jen polovičku. Což není tak úplně pravda, protože já už dávno nevážím jen polovinu Benušky, chi chi chi, já už mám mnohem víc než polovinu - díky tomu dobrýmu papání. Ale je zase fakt, že páníček říká, že když mě bude panička přejídat, tak že on mě zase bude prohánět - a to on fakt dělá. A je to moc fajn - protože to jeho prohánění, to jsou dlouhý procházky a vejlety a běhání a skákání a tak - a to my pejsci máme asi vůbec ze všeho nejraději. A prej pak budu velká a silná a nebudu se pak muset bát ani těch velikejch psů, co z nich mám zatím trochu strach.

   Jo - a páníčci právě dostali úplně báječnej nápad. Představte si, že místo toho obyčejnýho normálního masíčka koupili vepřovou pečeni s.k. Rozumíte - S.K. !!! Čili s kostičkou !!! no ano, vážně, v tom masíčku je ta nejbáječnější kostička, jakou si jen umíte představit ! A co je na tom nejlepší, moji páníčci vůbec, ale ani trošku nemají kostičky rádi. Že prý snad už na to nemají zuby nebo co. Tak to já teda na kostičky zoubky mám a rozhodně takovou kostičkou nepohrdnu, naopak, já si dokonce myslím, že nic lepšího než taková kostička s kouskama masíčka ani neexistuje. Takže teď budou páníčci nakupovat masíčko S.K. a já, protože jsem jejich hodný pejsek, jim vždycky od těch kostiček pomůžu - Mňam, Mňam !!!

   Jo - a esli se vám zdá, že píšu, že mám vlastně všechno nejraději - tak to o mě páníčci říkají taky. Panička se mi směje, jak jsem nadšená, když se má jít na procházku - a že jsem stejně nadšená, když se má pak jít domů. A že jsem nadšená, když se má jít do práce a že jsem stejně nadšená i když se má jít potom do pelíšku. A že prý úplně všechno dělám se stejným nadšením a že jsem takovej šťastnej pejsek. Což asi bude pravda - mě se tady prostě všechno hrozně líbí. 
   A bylo by toho ještě víc, co bych sem chtěla napsat:

- město
- šaliny
- pejsci
- lidi
- chodníky
a parky
a lesy
a řeka a další a další věci, ale už je zase půlnoc a malí pejsci - no znáte to.
Tak já jdu spát a dopíšu tuhle kapitolu někdy příště.

Ahoj

---