Ajda

     Jo - vy říkáte, že to tady už bylo? že tohle jsem psala před rokem?

     No - máte pravdu - a nemáte. Fakt je, že před rokem jsem to opravdu psala - on je to fakt přesně rok - ale od té doby uplynulo spousta času a moc a moc a moc věcí se změnilo. A změnila jsem se i já...

     Jo, vy říkáte, že jsem se za tu dobu vůbec nezměnila? že vypadám úplně stejně ?

     Moc děkuji, jste neuvěřitelně laskaví - ale nejni to tak úplně pravda. Už dávno nejsem ta mladá štíhlá holka jako v Písku. Teda, ne jako že bych ztloustla, to proboha nééé !!! Ale moje nová panička trpí utkvělou představou, že všichni okolo ní mají hroznej hlad (a navíc - že je to její vina). Hele, viděli jste, jaký bříško má páníček? jó, viděli ? tak snad pochopíte, jak obtížný by bylo u naší paničky zůstat štíhlej. A nebudete se divit, že jsem tu už přibrala dvě kila. Ale - aby bylo jasný - to všechno jsou jen samý svaly - to byste koukali, jakej je ze mě dneska statnej a silnej pes ! už dávno nejsem žádnej střízlík a žebra mi teda určitě nikdo nespočítá ! A díky tomu mi nedělá problém postavit se i mnohem větším psům - a máte vidět, jakej si u nich umím získat respekt !

     Jo, tak vy se ptáte, co jinýho se teda změnilo, že chci o sobě znovu psát ?

     No, předně - jak už jsem říkala, uplynul rok.

     Jo, vy říkáte, že rok není zase tak moc?

     Tak to se teda móc a móc mýlíte. Jeden rok - to je možná málo pro vás lidi, ale pro nás pejsky? Vždyť před rokem mi byly tři - a teď už mám čtyři roky. Co, že tohle spočítat umíte taky? Fajn, a spočítali jste si i to, že ten rok je pro mě vlastně celá čtvrtina života? A za čtvrtinu života se pejsek hódně změní, věřte mi. Ostatně - zkuste si vzpomenout, co jste dělali vy, když jste byli o čtvrtinu mladší, jací jste byli tenkrát. A asi mi dáte za pravdu, že to bylo hodně dávno, že to snad ani není pravda, jak vy lidé rádi říkáte.
     A teď si představte, že pro mě ta čtvrtina života neznamenala jen nějaké flinkání nebo polehávání někde v trávě - pro mě ten rok znamenal to největší dobrodružství, nejúžasnější zážitky a nejfantastičtější změny, jaké jsem během svého života prožila. Z vesnice jsem se dostala do města, místo odpočinku a nicnedělání mám najednou práci a navíc jsem se stala vůdcem smečky - tak uznejte, nejsou to obrovské změny? a není dnes ze mě někdo úplně jiný ? tak co - nemám pravdu ? 

Já tohle vlastně začala psát hned po několika týdnech, co jsem byla v Brně

     A psala jsem o tom, jak už nejsem venkovskej Voříšek, ale statečnej a zkušenej pes z velkoměsta. A začínalo to asi takhle:

      Ale páníček to četl, vrtěl nad tím hlavou, taky se tomu smál a pak povídal, ať s tím psaním ještě chvilku počkám, že ono to bude třeba všechno úplně jinak.
     A pak jsem to začala psát znovu - někdy kolem vánoc - a psala jsem o tom, jakej je už ze mě úžasnej pes a jak všechno umím a ovládám - a páníček se na to zase koukal a povídá: Hele, nechceš s tím ještě chvilku počkat? já si myslím, že to pořád ještě není ono !
     No - a znáte to - on páníček má vždycky pravdu. A tak jsem tohle povídání napsala až po roce - a myslím, že teď je to tak akorát. Teď už je ze mně opravdu úplně jinej pejsek - a já vám teď o tom budu povídat:

     Co se teda změnilo nejvíc? 
No, asi to, že jsem dospěla.
Za ten rok se z vyplašenýho pejska z vesnice stal silnej a odvážnej městskej pes. 
Městskej? O tom budu ještě hodně povídat. 
A odvážnej? No, víte, já asi nikdy nebudu žádnej velkej hrdina. 
Já se klidně přiznám, že se ještě stále polekám igelitovýho sáčku, do kterýho na ulici foukne vítr a on se nečekaně pohne. 
Já dobře vím, že když mě chce páníček pohladit a natáhne ke mně ruku, tak automaticky přikrčím hlavu. A udělám to vždycky - i když moc dobře vím, že by mě nikdy neuhodil a že mně chce jen pohladit. Ale to už je taková moje reakce - přikrčit se i před tou páníčkovou hladící rukou.
     Ale aby bylo jasno - to vůbec neznamená, že bych byla zbabělec. Už dávno jsou pryč doby, kdy jsem při setkání s cizími pejsky vystartovala na útěk, sotva někdo z nich udělal jen trochu prudší pohyb. Dnes mi seznamování s pejsky dávno žádné problémy nedělá. A to jich potkáváme za den spousty. S těmi malými si hraju (já mám malé pejsky moc ráda), s těmi, co jsou asi jako já se opatrně seznamuji - ale strach z nich nemám, to ne, jen se prostě musím přesvědčit, jestli se budou chtít kamarádit nebo jak. A ty velký? nebo opravdu moc velký ? no tak ty si k tělu raději nepřipouštím, na ty začnu štěkat hned z dálky, někdy i když jsou na protějším chodníku. Teda já bych si s nima docela ráda i hrála, ale napřed je prostě musím upozornit, že já nejsem jen tak někdo a že se nedám - tak ať si na mě dají pozor !! A nebojím se žádnýho z nich. 

     A lidí se už taky nebojím - protože jsem pes hlídací a musím hlídat prodejnu a svoje páníčky (a teď taky Matesa) a proti každýmu je ubránit - a to já zase dokážu, fakt, to mi můžete věřit. Nebojím se vůbec nikoho a když se začnu zlobit a štěkat, tak se každýmu postavím a neustoupím ani o krok, dokud mě páníček nezavolá zpátky.
     Apropó - s tím štěkáním - já si vůbec nevzpomínám, jestli jsem v Písku uměla štěkat ? A vrčet ? A výt ? Protože když jsem přišla do Brna, tak to jsem neštěkala, to jsem jenom pískala a kníkala, když jsem měla strach (nebo taky radost). Až když se ze mně stal hlídač, tak jsem se naučila štěkat - a jde mi to, to byste viděli. Napřed jsem štěkala jen tak slabě, ale teď už mám silný a hluboký hlas a je mě slyšet domů až z Obilňáku, když mě jde panička venčit a páníček zatím doma pracuje - tak aspoň ví, kde nás má (a že jsem zase vystartovala na nějakýho velkýho psa). Teda, páníčci říkají, že mám nechat velký pejsky na pokoji, že mě ještě některej z nich opravdu kousne, ale já se jich vůbec nebojím ! A s tím vrčením - to byste měli slyšet, když se opravdu nas... - tedy naštvu - jak mi to vrčení bublá a stoupá v krku - to si pak na mě i pořádně velkej pes dá majzla, chachá - já se nedám ! Ale je fakt, že vrčím jen opravdu málokdy, já jsem přece jen spíš takovej klidnej a pohodovej pejsek.
     A s tím vytím - no já vlastně vyju, jen když vítám Marcelku - to já ji napřed pořádně poskáču a olížu a opusinkuju (a taky hodně poškrábu) - a pak si sednu na zadek, zvednu hlavu a dělám aÚÚÚ, aÚÚÚ, aÚÚÚ...- protože jsem móc a móc šťastná, že mám už zase svou milovanou paničku.
     Jo - a to pískání a knikání, jak jsem to dělala když jsem do Brna přišla - tak to už ode mě vůbec neuslyšíte. Já jsem teď prostě velká holka a tak štěkám a vrčím jako každej pořádnej pes.

     No - jednu věc musím přiznat - páníček o mě říká, že jsem uzlíček nervů (nebo citů? no, on vlastně říká to i to). Já teda nevím, co jsou to ty uzlíčky, ale zrovna dnes byl na prodejně zákazník (takovej starej pán, chodí o berlích - a já ty klacky fakt nemám ráda, tak jsem na něj móc a móc štěkala - a on mi dnes přinesl celej sáček pikšótků - já jsem na něj zase štěkala, ale on mě pak začal krmit - a Matesa samozřejmě taky - a my jsme baštili a baštili a baštili - no bylo to moc fajn, já mám pikšótky fakt moc ráda - a Mates když vidí, že já to baštím, tak je po tom taky jak divej - a představte si, já na toho pána úplně zapomněla štěkat) no a ten pán se díval, jak na mě můj páníček Borek sahá a jak já se vždycky strachem přikrčím (a já se přitom nebojím, že by mě páníček bouchnul nebo dokonce praštil, já od páníčka nikdy žádnej vejprask nedostala - no fakt néé!!! - teda párkrát mě plesknul přes zadek, to jó, ale to se přece nepočítá, to já zase vždycky moc dobře věděla, co jsem provedla - a víte, vono to plácnutí přes zadek je furt mnohem lepčí, než když se páníček zlobí doopravdy a mračí se anebo mi zkrátí řemínek a já musím běžet těsně vedle něho a on se mnou navíc nemluví - no to bych pak fakt držela raději deset plácnutí přes zadek, to mi fakt věřte!) a ten pán říkal, že když mám takovej strach před páníčkovou rukou, tak že mi někdo (kdysi dávno) musel móc a móc ubližovat a já to mám někde v sobě skovaný (ale nevím kde) - ale já si na to už nepamatuju, fakt. No, ale asi někdy něco takovýho bejt muselo, protože - víte - já mám prostě strach. Teda - ne že bych se bála někoho nebo něčeho, to ne, já se fakt nebojím nikoho a ničeho na celým světě!! já jsem strašně statečná holka (a páníček to o mě taky říká) - ale já se bojím - no prostě tak nějak vůbec. Já mám pořád strach - a ani nevím z čeho. Páníček natáhne ruku, aby mě pohladil - a já se přikrčím. Páníček mi nabízí nějaké dobré papání - a já strachem uskočím. Někde se něco pohne - a já se vylekám. Ale páníček říká, že to se nedá nic dělat, že jsem asi někdy musela prožít něco moc vošklivýho - a že se teď nedá nic jinýho dělat, než že na mě musej bejt oba páníčci móc a móc hodní a musej mě pořád mazlit a hladit, abych na ty škaredý věci jednou provždy zapomněla. A tak mě páníček vždycky v šalině bere na klín (a já se nechám hladit a obyčejně spokojeně usnu) a panička se se mnou pořád mazlí a Matýsek se se mnou pere - a prostě je to všechno moc fajn - a já snad časem přestanu být taková vylekaná a nebudu se krčit, když mě páníček bude chtít pohladit. A budu velká a silná a statečná a budu hroznej a strašnej hlídací pes. Ale do tý doby potřebuju moc a moc lásky od svých páníčků a každou chvíli si k nim musím jít pro pohlazení a pro pomazlení nebo mi aspoň musej něco hezkýho říct - páníček říká, že prej potřebuju dobíjet baterky. A když mám baterky dobitý, tak je všechno v pořádku a jsem šťastná a spokojená a statečná - ale jak mě dlouho nikdo nehladí, tak to se pak cejtím špatně. Ale to já si zase hned zajdu za Mateltou nebo za Borkem a stoupnu si jim tlapkama na klín - a oni mě pohladěj a zas je všechno v pořádku.

     Jinak - to hlídání - to je teda fakt báječná věc. To jsem ani netušila, že mě bude práce tak bavit. Ráno se už ani dočkat nemůžu, až zase půjdeme do práce. A jak jsem na prodejně, tak dávám pozor - no prostě na všechno. Ohlásím každýho zákazníka, co k nám přijde a štěkám, když chce jít třeba dozadu do prodejny - to aby páníčci nepřehlídli, že se nám tu někdo prochází. Panička je z toho sice trochu nervózní, ale páníček jen řekne: Hodná holka, dobře to tady hlídáš, móc dobře. Ale teď už to stačilo, tak si běž zase lehnout. A já jsem moc ráda, že mě pochválil a ještě se od něj nechám pohladit a pak si jdu lehnou dozadu na deku nebo jen tak na schody, podle toho, jak moc tomu zákazníkovi důvěřuju. Protože někteří zákazníci se mi líbí - a na ty štěkám jenom trošíčku - ale někteří se mi nelíbějí vůbec, takoví ti co jsou protivní nebo smrděj nebo jsou vožralí (tak to fakt vůbec nesnáším - na vožralce štěkám i na ulici) - no prostě na některý zákazníky štěkám víc, hlavně proto aby věděli, že tady u nás na prodejně musí být pořádek a že já ho tady udržuju. A pak jsou taky ti, co z nich cítím nějakýho velkýho psa, kterýho mají doma, třeba vlčáka - tak vlčáky já vážně nemusím!!! - tak u takových zákazníků jsem vážně dost nervozní, ale s těma je zase obyčejně lepší pořízení, oni jsou na to zvyklí, že jsme z nich my malí pejsci nervozní a tak se proto na mě nezloběj a já se většinou brzo uklidním.
     A nemyslete si - ono vůbec není jednoduchý něco pořádně hlídat. Jeden by řekl, že jen stojíte a štěkáte na lidi. Ale to se teda hrozně pletete, holenkové. Ono je to mnohem složitější. Už to, kde mám stát. Třeba hned za dveřmi to nejde, to by mě někdo mohl těma dveřma praštit. A stát jen kousek za dveřma, no to taky nejde, protože to bych na zákazníka vybafla moc zblízka, on by se lekl a třeba by rovnou utekl. Takže nejlepší je stát na schodech - odtud mám krásnej rozhled, zákazník mě taky dobře vidí, ale nelekne se hned, že ho kousnu. Až potom teprve seběhnu k němu a buďto na něj hodně moc štěkám, aby se polekal, nebo si ho jdu očichat. Vidíte - i takovou maličkost jsem se musela naučit.
     A to štěkání? No, to taky není jen tak. Napřed musím toho zákazníka zastavit - zvlášť třeba když panička není na prodejně a páníček vzadu opravuje počítače - tak aby měl čas přijít dopředu. Takže na zákazníka štěkám a celá se naježím, když mě třeba nechce respektovat a myslí si, že kolem mě může projít - tak to teda fakt nemůže ! a to se mě pak zježí hřbet (Marcelka říká, že tam hodím pruh - protože já tam pak mám fakt takovej pruh zježený srsti) a prostě držím zákazníka u dveří, aby nešel dál dokud páníčci nepřijdou. Tohle mi už fakt docela jde, s tímhle nemám žádný problémy. Ale pak už je to moc a moc složitý - protože páníček chce, abych na toho zákazníka štěkat přestala a šla si lehnout. Ale to fakt není jen tak - protože jak my pejsci začneme takhle ostře hlídat, tak vono je fakt moc obtížný naráz přestat. To já jak se rozjedu - no to máte vidět!!! Ale páníček je moc hodnej a pomáhá mi - uklidňuje mě a hladí mě a říká mi, že tohle je přece hodnej zákazník a že nám nese penízky a tak. A já se nakonec přece jen uklidním. Ale fakt je, že někdy se uklidním rychle a někdy mi to trvá hrozně moc dlouho a štěkám a štěkám a štěkám - a panička je pak z toho nervozní a říká, že by mě raději měli nechávat doma, ale páníček s ní nesouhlasí a říká, že on pejska v práci potřebuje a že se s pejskem (tedy jako se mnou) cítí v práci líp a bezpečněji, že mu sem nemůže nikdo vlízt a něco mu tady ukrást (no tak to teda fakt nemůže, to já bych něco takovýho rozhodně nedovolila) a taky říká, že já se to určitě naučím, to správný hlídání - teda hlavně to, kdy jako mám přestat štěkat a jít si lehnout. A když mi páníček tolik věří, tak to já se budu fakt snažit, abych to opravdu zvládla - ale věřte mi, že je to skutečně strašně moc a moc složitý, to vy lidi ani neumíte pochopit.
     A taky musím dávat pozor na lidi, co choděj kolem. Většinou mi nevaděj, ale začnu se zlobit, třeba když se nám někdo hrabe v popelnici - tedy v kontejneru - co stojí před prodejnou. Protože to se přece nedělá, to je snad každýmu jasný, né ? Tak to teda vyletím a strašně jim vynadám. A taky dávám pozor na cizí psy, co choděj kolem - těm taky musím říct, že tohleto je můj rajón. Prostě - to byste vůbec nevěřili, kolik mám s tím hlídáním prodejny práce - večer jsem z toho celá unavená.
     Ale díky tomu hlídání se cítím - jak bych to řekla ? prostě tak nějak velká a dospělá. Už nejsem pejsek, kterej jen tak někde polehává a prochází se (a prostě se fláká) - teď mám svou práci, jsem užitečná a důležitá - a díky tomu mi velice stouplo sebevědomí.
     A co je taky důležitý - páníčci mi teď velice důvěřují a říkají, že se na mě můžou spolehnout. Už dávno nejsem ta holka, co po příchodu do Brna páníčkům (vlastně hlavně paničce) utíkala. No, já vlastně ani tenkrát neutíkala, já se jen chtěla procházet bez páníčků a Matelta pak měla o mě strach. Dnes mě ale páníčci můžou nechat chodit bez řemínku (teda hlavně páníček - panička Matelta se ještě trochu bojí) - ale s páníčkem už chodím bez řemínku skoro všude, vůbec se o mě nemusí bát, já už moc dobře vím, co se smí a co ne. Neznám sice takový příkazy jako SEDNI a LEHNI, ale zato dobře vím, že se chodí jen po chodníku, že se musím na kraji chodníku zastavit a počkat, až páníček dojde a řekne: Můžeš! nebo Utíkáme!, přijdu si hned k páníčkovi pro řemínek, když je potřeba, když někde pobíhám, tak se k němu hned vrátím na zavolání nebo na písknutí - prostě dnes už se o mě páníček nemusí vůbec, ale ani trochu bát.

     Teď bych měla něco říct k tomu, že jsem městskej pes.
     Vlastně, já jsem se tím chlubila už od začátku a hrozně jsem byla pyšná, že už jsem vzdělanej městskej pejsek a že s těma Voříškama z vesnice nemám nic společnýho a že mi nesahají ani po paty. A začala jsem se těšit na to, až někdy přijedu do Písku a pochlubím se Sáře, že já jsem městskej pes, kdežto ona...
     No a pak mi to došlo. Vždyť Sára je přece taky městský pes, vždyť ona pochází z Hradce Králové ! A to co já se tady teprve učím, to ona znala už dávno. A přitom se nade mě nikdy nevyvyšovala, nikdy mi to nepřipomínala, naopak, byla na mě moc hodná a měla mě ráda. A já se najednou začala stydět. Protože jsem se chtěla vychloubat - a neměla jsem k tomu důvod. 
     A tak dnes už vím, že my - pejsci z města - toho sice musíme znát a umět mnohem víc, než pejsci z vesnice - ale není to jejich vina, že neznají chodníky, ani to není naše zásluha, že umíme jezdit šalinou. Prostě každý umí a zná to, co k životu potřebuje. Akorát my - pejsci co žijeme ve městě - toho musíme znát mnohem a mnohem víc, protože bez těch znalostí - by nás akorát tak mohl nosit páníček v tašce.

     V čem jsou městští pejsci jiní? No, nejen že toho musejí mnohem víc znát, ale hlavně se toho kolem nich hrozně moc děje, pořád je něco novýho, spousta zážitků každý den - páníček říká, že prožívají stres. A když se s takovou spoustou nových dojmů nedokáže pejsek vypořádat, tak je potom nervózní nebo vyplašený nebo útočný. A tak se z něho stane pejsek protiva, kterého ostatní nemají rádi. Ale to není jeho vina, on za to nemůže, že není na město dělaný. To já - já jsem se pro město přímo narodila. Já se tady cítím jako ryba ve vodě. Ovšem na začátku - to jsem z toho byla pěkně vyplašená. Však si přečtěte, co jsem o tom tenkrát psala:

     Vidíte, tohle jsem si napsala už na začátku, co jsem přišla do VELKOměsta. To bylo nových dojmů - jéjej. A nových věcí a nových domů a nových ulic a nových pejsků a nových lidí... A ono to nepřestává - každej den je něco novýho, na každou velkou procházku jdeme jinam a poznáváme spoustu a spoustu nových věcí - a představte si, že malej pejsek jako jsem já si to musí ale úplně všechno pamatovat - no to je někdy vážně o nervy.
     Ale jak jsem z toho byla ze začátku vyplašená, tak teď se mi to moc a moc líbí. Každý den čekám, co zase bude novýho, kam půjdeme, s jakejma lidma a pejskama se zase seznámím 

     Už na samém začátku, co jsem přišla do Brna, jsem si napsala že musím STUDOVAT. Protože kdybych se nic neučila - tak bych tady před ostatníma vypadala opravdu jako nějakej negramotnej voříšek. A já rozhodně nechci, aby o mě říkali - ta je hloupá, do města se nehodí, ať se vrátí zpátky na vesnici !!! TO TEDA NE !!! U nás v Písku je moc hezky a určitě se tam moc ráda zase někdy podívám (hlavně za těma mýma holčičkama a taky za Sárou a za paničkou a za slepicema... mňam!) ale teď jsem ve velkoměstě a tady je to všechno strašně zajímavý a já to tady chci všechno poznat. A tak jsem se rozhodla začít studovat - pro začátek samozřejmě jen ty základní obory. Čili - 
ZKOSZSS
VŠPH
PDFPVP
TPIKR
VUPL - katedra SLŘ, obor DCŽSZÚND

a myslím, že toho bude časem ještě víc.
A o jaké obory že se to jedná?
No, to vám asi nejlíp vysvětlím v některé příští kapitole - hned jak ji dopíšu.