Nekrolog
Matýsek    † 2. března 2019

Spousta skutků se dá napravit nebo vrátit. Můžete se za ně omluvit nebo si vyprosit odpuštění. Ale smrt je nevratná. Za tu se nemáte komu omluvit a odpuštění se nedočkáte.

 

    Ten den - byla sobota, Marcelka dodělávala trochu pozdní oběd a my jsme šli s Ajdou a Matýskem do parku. Všechno bylo jako jindy, pejsci běhali po trávnících a čichali co je tam nového, já přemýšlel o nějaké práci a taky o tom, že už budu muset objednat Matýska k paní holičce, je po té zimě strašně zarostlý - až Matýsek, který byl jako obvykle vpředu došel na konec parku - já na něj zavolal a zapískal, Mates se trochu neochotně otočil a pomalu se začal vracet ke mně. Všechno jako vždycky - chodíme tak každý den, v poledne a v podvečer - ráno a pozdě večer venčí pejsky Marcelka.
    A pak se to stalo. Pořád přemýšlím, jak k tomu došlo. Pořád se mi to přehrává jako film před očima. Byl jsem moc zamyšlený? nebo už moc stárnu a nestačím dostatečně rychle reagovat? nebo byla na protějším chodníku nějaká fenka, kterou já neviděl, ale Matýsek prostě neodolal? měl jsem si všimnout, že je Matýsek víc nervozní než jindy, že na něj prostě přichází jaro? měl jsem ho tentokrát zavolat zpátky dřív, než došel na konec parku? Opravdu nevím - jen stále vidím před očima, jak se najednou Matýsek otočil a vystartoval přes silnici. Zareagoval jsem okamžitě - zařval jsem na něj ještě dřív, než stačil přeběhnout chodník, co je mezi parkem a silnicí. Ale - snad jsem měl zareagovat o zlomek vteřiny rychleji - Matýsek už nabral rychlost a vyrazil po přechodu (věděl moc dobře, že nikde jinde se přes silnici nesmí). Bohužel koukal jen před sebe a vůbec neregistroval přijíždějící auto. Následoval náraz, Matýsek zmizel pod autem, já ještě jeho tělíčko pod autem na okamžik zahlédl - brzdy - auto na pár metrech zastavilo - a já se svýma starýma nohama rychle kulhal na místo neštěstí. Matýskovi koukal zpod auta jen zadeček - nehýbal se, nenaříkal - a já už v tom okamžiku věděl... Nedokážu se dost dobře ohnout - nějaká paní mi pomohla Matýska odtáhnout na chodník - tam kde předtím ležel zůstala kaluž krve a my ji cestou rozmazávali - vedle ležel přetržený obojek - patrně se pod autem za něco zachytil a tím prudkým trhnutím, při kterém se přetrhl zlomil Matýskovi vaz. Matýsek byl na místě mrtvý.

    Ty můj malinkej blbečku - proč jsi mě jen tentokrát neposlechl? Věděl jsi přece moc dobře, že když už páníček zařve - tak to jde už vážně všechna sranda stranou a poslechnout se musí. A vždycky jsi poslech a díval se přitom poočku na páníčka, jak moc se zlobí. Ale tentokrát jsi neposlech. Něco na druhé straně silnice tě příliš lákalo. Nevím, co to bylo. Já viděl jen tebe a zoufale jsem doufal, že se zastavíš. Byla to od tebe jen taková klukovina - psí klukovina. Ale za všechno v životě se platí. Jenže - zaplatit za jedno neposlechnutí životem - to je snad příliš krutý trest.

    Takže jsem v jediném okamžiku přišel o svého nejlepšího kamaráda. O pejska, který mě tak bezmezně miloval, jak to jenom pejsci dovedou. Přišel jsem o někoho, kdo mi teď bude strašně moc chybět. Naráz mi došlo, jak hrozně moc mám toho malinkýho opičáka rád. Jak moc mi přirostl k srdci za těch šest let, co je u nás. A jak si vlastně den bez něj už ani neumím představit. Najednou bude vedle mého křesla prázdné místo - a když spustím dolů levou ruku, už ji nebudu moci zabořit do toho hebkého kožíšku. A když tu ruku na chvíli zvednu - třeba abych si podal hrnek s kafem - už mě nikdo nebude šťouchat čumáčkem - tak co je, páníčku, proč jsi přestal? proč se mě už nedotýkáš?
    Protože Matýsek lidské dotyky potřeboval k životu. Lidský dotyk pro něj byl tím nejdůležitějším na světě. I když usnul vedle mého stolu, lehl si obvykle tak, aby se dotýkal aspoň prstů na mé noze. A když si k nám - ke mně nebo k Marcelce - lehl do postele, tak se k nám obvykle celým tělíčkem přitiskl, aby ta vzájemná sounáležitost byla co nejvíce zdůrazněna.

    Matýsek byl vůbec ten nejúžasnější pejsek, jakého jsem znal. A ujišťuji vás, že stejný názor měli i lidé za širokého okolí - a stačilo Matýska jednou potkat a každý si ho zapamatoval. A při příštím setkání ho oslovovali jménem a svému partnerovi říkali - víš, to je ten pejsek jak jsem ti o něm vykládal - a Matýsek byl šťastný, že má dalšího kamaráda.
    Když Pán Bůh rozdával lásku, šel si Matýsek nejmíň třikrát. A to co dostal, rozdával plnými hrsťmi. A Pán Bůh to naštěstí ve své moudrosti zařídil tak, že čím víc člověk (nebo pejsek) té lásky rozdává, tím víc mu jí zbývá.
    Matýsek prostě miloval lidi - a neuměl si svůj život bez nich představit. Myslím si vzal za úkol že se se všemi lidmi na světě seznámí a skamarádí - a vytrvale na tom pracoval. A tak na ulici koukal po všech lidech, co jsme potkávali a jak zaregistroval, že by některý člověk mohl být svolný k seznamování, už k němu běžel a - ale pejsku, já pro tebe nic nemám - a já musím vysvětlovat, že ten pejsek je náš Matýsek a že potřebuje jen pohladit - a tak se lidé smějí a hladí - a pak chtějí jít dál, ale Matýsek se postaví na zadní a obejme jim nohu tlapkama a chce pořád a pořád hladit a lidé se smějí čím dál víc - a ty jseš takovej hodnej a roztomilej pejsek...
    A taky jsou tady mladý slečny - no na ty je Matýsek hrozně zatíženej, vybere si tu nejhezčí (má moc dobrej vkus) a protože jeho schopnosti v balení jsou zcela neuvěřitelné netrvá ani dvě minuty a je načase řešit problém, jestli si slečna odvede Matýska domů nebo jestli půjde naopak ona s námi. Ale ono to nejde - Matýsek má lidi moc rád, ale bez svých páníčků by být nemohl takže aby si ho někdo odvedl nepřichází do úvahy a domů si ty slečny taky brát nemůžu, tam už máme přece Marcelku. Jo - ale kdybych takhle bydlel sám a bylo mi o pár desítek roků míň - to by Matýsek mohl fungovat jako naprosto spolehlivej kočkolap. Akorát že - on by těch koček (děvčat) sbalil klidně pět za jednu procházku - a co já bych si pak se všema počal ?
    A pak jsou tu samozřejmě děti. Děti Matýsek miluje snad nejvíc. Sice je napřed vyděsí tím, jak se k nim řítí jako utrženej ze řetězu, ale stačí říct, že pejsek potřebuje pohladit a že je to náš Matýsek (jak už má pejsek jméno, tak už není tak nebezpečnej) a za chvíli se ozývá - jé, mami, on mi olízl ruku - jé a mě dal pusu! - a maminky se smějí a děti jsou nadšený a většinou to končí tím, že mi rodiče moc a moc děkují, že jsem jejich děti nechal tak krásně pohrát - a nějak jim nedochází, že nejšťasnější z toho setkání odchází Matýsek, protože získal další dětské kamarády a že bych měl za něj děkovat já.
    A láska k pánečkům? Teda - Ajda nás má taky strašně moc ráda a nemůže bez nás být. Ale její láska je taková - sice silná, ale jaksi umírněná. Stačí jí, že leží na podlaze v pokoji, kde pracuji. Má mě poblíž a je spokojená. A v posteli? Schoulí se v nohách a tam skromně zůstává celý večer a celou noc. Kdežto Mates? Když Pán Bůh rozdával nadšení a radost ze života, tak si Matýsek taky došel pro nášup. A tak všechno co dělá dělá s obrovským nadšením. On nechodí - on běhá jako třeštidlo. On k vám nepřijde - on se na vás vrhne. Navíc - to svoje úžasné nadšení do života na vás přenáší, vedle něj nemůžete být smutní nebo zadumaní, jeho životní tempo je úžasně nakažlivé. A pak přijdeme domů z procházky, očistíme tlapky a zadečky, já si sednu do křesla, Matýsek si dá dva kroky rozběh a hop - už ho mám na klíně, vzápětí si stoupne na zadní, dá mi tlapky na ramena a začne mi projevovat svou lásku a vděčnost za tu krásnou procházku. A jak už to pejsci dělají - musí mi očistit obličej. Já jsem jinak jediný člověk, co mu to dovoluje, tak si toho užívá. Energickým pohybem čumáčku mi shodí brýle - tohle tady při údržbě nemá co dělat (a já je rychle odkládám na stůl, dřiv než se rozbijí). Pak mi olíže pusu a tváře, očistí mi nos - na tom si dá velmi záležet, potom velice důkladně oči a nakonec přichází na řadu zpocené čelo. Dělá to opravdu velmi důkladně - jednou jsem se díval na hodiny - zabralo mu to 8 minut. A na závěr se mi vydrápe nahoru na rameno a tam zalehne a odpočívá. Až už je spokojen, seskočí - ale většinou hned ulehne vedle mého křesla nebo židle - a můžeš mě hladit ! Je fakt, že je hodně malý a já tak na něj skoro nedosáhnu - ale dal jsem si vedle křesla malý tvrdý polštář, Matýsek si lehne na něj a moje ruka mu tak dosahuje právě na záda a takhle vydrží dlouho, dlouho - buďto ho hladím, nebo na něm mám jen ruku položenou - ale důležitý je pro nás oba právě ten kontakt.
    A co Marcelka? no, ta nemá olizování moc ráda - ale tam zase je něco jiného. Jednak leží Matýsek moc rád v její posteli - střídají se s Ajdou, občas jeden druhého vyhánějí - ale pak se jdeme dívat na TV, Ajda leží v nohách a pozorně sleduje program, kdežto Matýsek si stoupne na postel vedle Marcelky a dívá se upřeně na ni. Marcelka se občas diví - co na mě vidíš? - ale Matýsek ví svoje. Paničku prostě miluje a tak tam dokáže bez hnutí stát a dívat se na ni zamilovaně třeba celý večer.
    A Ajda? no kdybyste viděli, jak se ti dva dovedou servat v posteli (tedy v Marcelčině posteli) aby si uhájili místečko co nejblíž k milované paničce, asi byste propadli nesprávnému dojmu, že se nesnášejí. Opak je pravdou. Nemůžou bez sebe být. Když jdeme na procházku - i když jsou na volno běží stejně značnou část procházky vedle sebe - občas se rozdělí a běží si každý "po svých" - ale vzápětí se už zase "potkají" - a dotknou se v běhu svými boky, aspoň na okamžik, aby se ujistili, že stále mají jeden druhého. Jsou vlastně těch posledních několik let nepřetržitě spolu - a když už se musí rozdělit - zcela výjimečně, jeden jde s něčím na veterinu nebo se jde stříhat nebo tak něco - tak ten druhý zalehne u dveří a nehne se odtamtud, dokud se jeho partner nevrátí.

    Mám z toho všeho strašnej pocit. Víte, co to je - když způsobíte smrt svého nejlepšího kamaráda? kamaráda, který vás tak hrozně moc miloval a byl na vás naprosto závislý? A já vím, že to byla moje vina. Jasně, Matýsek udělal klukovinu a rozběhl se přes silnic a neposlechl - ale ta zodpovědnost je stejně vždycky na páníčkovi. Páníček za svého psa zodpovídá a nejen to - páníček se o svého psa stará a svého psa chrání - a já v tomhle selhal. Udělal jsem chybu - a ta stála Matýska život.
    Ale kde jsem tu chybu udělal? Já vím - teď všichni řeknete - pejsek měl být na vodítku. Ale když bych to bral do detailu - Matýsek byl v tom okamžiku v části parku, která je určena za psí výběh a pejsci tam mohou být na volno. A na tu protější stranu silnice se vydal spořádaně po přechodu - jen bez páníčka a jaksi podstatně rychleji, než se sluší a patří. Tím se samozřejmě nechci vymlouvat - naopak, otevřeně říkám - naši pejsci se mnou chodili na procházky vždy nepřipoutaní, já nosil vodítka v ruce jen pro případ nouze - třeba jsem je připoutal, když se blížil nějaký pes, co se s ním nemáme rádi nebo naopak - když se Matýsek nechtěl odtrhnout od nějaké fenky. A taky když jel po chodníku někdo na kole nebo na prkně nebo na bruslích - tak to jsem taky rychle pejsky "schovával do bezpečí". Ale jinak byli oba pejsci vždy na volno a ohromně si to užívali. Cestou do parku propátrali všechny trávníky podél chodníku, pak došli k silnici, která nás odděluje od parku, buď se zastavili sami, nebo:"Zůstaň! Počkej!" a až k nim dojdu, tak:"Můžeš!" a oba pejsci vyrážejí do parku. A park - i když má na délku jen nějakých 200metrů - to je prostě úžasné místo. A když pejsci nemají vodítka, tak tam můžou provádět hloubkový průzkum. Nad parkem je plot Veteriny a k němu vede prudký svah, ve kterém je pro jeho strmost docela problém provádět nějakou parkovou úpravu - takže se tam ani neseká tráva a je tam tím pádem spousta zajímavých míst. A když pejsci tuhle oblast podrobně propátrají - na to se při žádné procházce nezapomene - tak pokud je dobrá nálada, tak nahoře je ten plot a plot má podezdívku - já tam nahoře samozřejmě nikdy nebyl, nevylezl bych tam, znám to jen z pohledu zdola - ale po té uzounké podezdívce  se pejsci občas procházejí - skoro po celé její délce - a jsou přitom šťastní jako malé děti. A když dojdeme na konec parku - no já měl z té silnice vždycky strach, je to přece jen velmi frekventovaná ulice, tak jsem se vždycky tak 50m před koncem parku zastavil, pokud to pejsci zavčas nezaregistrovali (ale to oni zase jo, stále pečlivě evidují, kde mají páníčka) - takže případně jsem písknul a když se na mě podívali - tak "Otáčíme?" a Ajda se hned rozběhne zpátky a začne propátrávat ten trávník, co je jako psí výběh a Matýsek - v tomhle okamžiku sice jaksi chybí to nadšení, ále co, tak zase příště - a rozběhne se za Ajdou a já se pomalu vracím a oba pejsci mě předbíhají - a dnes se jim zdála procházka moc krátká, no nic jsme si neužili, nepotkali jsme nikoho známého, takže ani nebyla žádná zábava - tak si procházku protáhnou sami. Nad parkem je ještě jeho "vyšší patro" - ale jde se tam po schodech a ty já nerad, takže já jdu spodem a pejsci vyběhnou nahoru a hrozně si tam tu samostatnost užívají. Já tam na ně zespoda moc nevidím - jen občas zahlédnu, jak se tam mihne jejich hřbet - a večer, když je tma, tak to je vůbec umění registrovat, kde jsou - ale oni naopak mají perfektní přehled, kde jsem já a tak když dojdu na konec parku, už ke mně oba běží. Teda samozřejmě - občas se některý zapomene - něco zajímavého tam našel - takže musím zapískat - a už se to ke mně řítí - vlastně moment, tady je ještě v trávě něco zajímavého, očicháme - a už zase rychle k páníčkovi - a tak když chci přejít silnici, mám oba opičáky po svém boku a přecházíme společně. A pejsci vyrazí na ten poslední kousek cesty - propátrat co je nového u nás na chodníku - a pokud se "nezapomenou" u sousedů na trávníku před domem, tak mě čekají před vchodem do našeho domu.

    Občas se mně někdo zeptá: a to se o ně vůbec nebojíte, když je máte takhle na volno ?
Že se o ně nebojím? Naopak, vždycky jsem se o ně bál - a moc, to si ani neumíte představit - dokonce jsem měl i hrozné sny. O Ajdu jsem už strach tolik neměl, ta je poslušná už jaksi sama od sebe, na tu se už člověk může většinou spolehnout. Ale Mates - to byl vždycky takovej psí uličník. Co mě jen dalo práce, abych ho zvládl a aby trochu poslouchal. To, co se Ajda naučila za čtvrt roku trvalo Matýskovi roky tři . Ale věděl jsem, že bude celý svůj život žít ve městě - a tak jsem se snažil, abych mu vtloukl do té jeho neposlušné dubové makovice aspoň pár zásad, jak se má chovat - že může po chodníku - ale nesmí sám bez páníčka do silnice (což Ajda zvládla kdysi během pár měsícú), že si mě musí hlídat a nesmí se ode mě vzdalovat  někam, kde na sebe nevidíme, že se silnice přechází jen po přechodu, že... no ono je těch věcí ve městě víc, co musí pejsci dodržovat, aby se jim nic zlého nestalo. A byl jsem už přesvědčený, že se to podařilo - sice ho musel člověk občas okřiknout, ale na ty procházky do parku bez vodítek jsme chodili už pár roků a bylo to naprosto v pohodě. Takže jsem byl přesvědčen, že to prostě zvládneme a že už Matýska ukočíruju. Dopadlo to zle. Ale pokud se zeptáte - ne, i když vím jak to dopadlo - nedokázal bych vodit pejsky celý život jenom na vodítku. Pokud jste to nezažili - je to úžasný pocit, sledovat to jejich nadšení když jsou na volno, vidět jak si tu volnost užívají a jak to naopak ochotně otáčejí na konci parku nebo přibíhají z té horní terasy i bez zavolání - protože na jedné straně si chtějí tu volnost užívat a na straně druhé chtějí být se svým páníčkem a chtějí mu dělat radost... 

    Ono je to vůbec všechno o svobodě. Všichni o svobodě mluví, všichni svobodu vyžadují - ale málokdo si uvědomuje, že svoboda přináší také rizika. Velká rizika - a pokud chceme mít svobodu, musíme s těmi riziky počítat, musíme se s nimi smířit. Jasně - člověk dělá všechno pro to, aby ta rizika co nejvíce omezil - v tomto případě výchovou pejska, neustálou kontrolou toho, co pejsek dělá a jak to dělá, páníček musí pejskovo chování stále regulovat, nesmí ho spustit z očí - ale úplně se těm rizikům vyhnout nedokážete. Takže stačí okamžik, jedna malá neposlušnost, auto které je příliš blízko přechodu - a svoboda si vybere svoji daň.

    Matýsek u nás žil 6 roků. A byly to šťastné roky. Matýsek byl vůbec neuvěřitelně šťastný pejsek, Já vím, mohl (a měl) tu ještě nejmíň dalších 6 roků být. Ale myslím, že kdybych mu nabídl aby si vybral - buďto 2 roky na vodítku nebo místo nich jeden rok života na volno - asi by nezaváhal ani okamžik. Matýsek byl prostě takový šťastný větroplach a jeho psí dušička potřebovala naprostou volnost - a teď už ji má.

 

    Jen teď – když Marcelka odejde do práce a Ajda usne vedle mě na podlaze – tak je tady v tom velkém bytě najednou smutno a prázdno...