V minulé kapitole jsem skončil s tím, že se Ajda zotavuje po těžké operaci - ale stále ještě nemá vyhráno (prosinec 2014).
A pak jsem se odmlčel. A odmlčel jsem se opravdu důkladně - tohle píšu po dlouhých dvou letech. Dva roky jsem měl stále spoustu jiné práce a nenašel jsem si čas na psaní. A dva roky jsem nechával čtenáře v nejistotě, jak to nakonec s Ajdou dopadlo - což mi vyčítali někteří naši zákazníci, kteří si Ajdiny stránky čtou. A já přiznávám, že jsem se měl více snažit a měl si najít čas aspoň na těch pár řádků (no jo, ale kde ten čas vzít, když běžně chodím spát někdy ke druhé hodině ranní, navíc utahanej jak štěně ?).
Takže - přijměte moji omluvu za to dvouleté zdržení -
a teď už zase sedím před monitorem a píšu.
A i když mám stále málo času (a
tato kapitola bude jen krátká) pokusím se shrnout, co všechno nás za ty dva
roky potkalo (a o čem si možná příště přečtete):
1) Asi to hlavní - Ajda se ze své operace úspěšně zotavila a je naprosto v pořádku. Sice to s ní jednu dobu vypadalo hodně špatně, ale dostala se z toho a dnes na ní není ani poznat, čím prošla. Vlastně k jedné změně přece jen došlo - po operaci se Ajdě tak trochu zbláznily hormony (s čímž se samozřejmě muselo počítat). Původně jsme si mysleli, že Ajda ztratí zájem o pejsky - to se ale kupodivu vůbec nestalo. Naopak, když Ajda potká pejska, který se jí líbí, začne před ním tancovat ty svoje tanečky, točí se dokolečka - prostě chová se tak, jako dřív. Co se ale změnilo, jsou její chlupy. Ani to vlastně není nic neočekávaného, vždyť např. starší ženský, který už mají také problém s tvorbou hormonů se taky musí smířit s tím, že jim např. začnou růst vousy apod. A u Ajdy se to projevuje taky. Vždycky měla na hlavě, na uších či na tlapkách takové roztomilé chomáčky chlupů - no a ty všechny najednou začaly neřízeně růst. A tak zatímco dřív měla nad očima takovou roztomilou ofinku - po operaci jí ta ofinka začala růst tak, že jsem jí to musel začít stříhat a zkracovat, aby jí to nelezlo do očí a teď už to má tak husté, že jí tu ofinku budu asi muset zlikvidovat úplně, protože jinak přes ni za chvilku už nebude vidět vůbec. Stejně velké chumáče chlupů má i na tlapkách, ale tam to jen vypadá zajímavě a ničemu to nevadí. A tak je dnes náš Ajdušáček vlastně úplně v pohodě a na tu svou těžkou operaci si dnes asi už ani nevzpomene.
Takové stěhování - to je spousta krabic, pytlů,
balíků - a hlavně fůra práce a starostí...
2) Sotva se Ajda dala trochu dohromady, čekalo nás stěhování bytu (jaro 2015). Nejhůř to nesla Marcelka - v tom bytě bydlela 50let a když ji po tom půlstoletí pan domácí vyhodil, tak z toho byla hodně nešťastná. A proč že jsme tu výpověď dostali ? Asi na to měla největší vliv manželka pana domácího - stále si ztěžovala, že se "furt musej votravovat s těma protivnejma nájemníkama" a tak jí pan domácí nakonec vyhověl a postupně dal všem nájemníkům výpověď - my jsme odcházeli jako poslední.
Ale všechno zlé je k něčemu dobré - dnes máme byt větší a moc
hezký a hlavně - blízko od prodejny, takže nemusíme jezdit do práce šalinou,
ale jdeme s pejskama pěšky a spojujeme tak cestu do práce s venčením.
3) O prázdninách 2015 jsme stěhovali/vyklízeli externí sklad, ve kterém jsme měli spoustu věcí a zařízení, které se nám na prodejnu nevešly. Jednak jsme museli zlikvidovat spoustu věcí, pro které už nikde nebylo místo a navíc - byla to nejen zabíračka co se týká spousty práce, ale hlavně se to muselo dělat mimo pracovní dobu (provoz na prodejně jsme kvůli tomu omezovat nechtěli) a tak se dělalo po večerech a samozřejmě o víkendech od rána do večera. Byli jsme z toho strašně unavení a moc se nám ulevilo, když to bylo konečně za námi.
4) Rok po Ajdě - na podzim 2015 - musela na operaci i Marcelka. Původně to měla být jen banální laparoskopická operace žlučníku. Jenže operoval sám pan primář (a ostatní doktoři si pak z něj utahovali, že tak strašně zmastit by to nedokázal ani student z prvního semestru). Vlastně - napřed pan primář potrhal Marcelce sondou střeva, potom když celou noc silně krvácela tak k ní sestra odmítla zavolat lékaře (kvůli takové banalitě nebudu pana doktora budit - a buďte ráda že ta škodlivá krev odchází pryč) a když jí ráno museli dát urychleně čtyři krevní konzervy a k tomu nějakou tu krevní plazmu a destičky a podobně, tak se to pan primář pokoušel narychlo operativně opravit a vyrobil Marcelce jizvu - no asi něco na tento způsob:
Pamatujete na krásný český film Čtyři vraždy stačí,
drahoušku ?
Lipský spolkne ten hledaný ŠEK a banda gangsterů se připravuje na to, že z
něj šek vyoperují.
A gangster-zvěrolékěř právě inkoustovou tužkou zakresluje Lipskému na břiše,
kudy povede řez...
Tak právě tak nějak vypadá ta obrovská jizva, co zbyla Marcelce po operaci.
Po operaci si Marcelka poležela ještě měsíc na JIPce - když jsem za ní poprvé přišel, tak jsem se vyděsil - čouhalo z ní totiž asi deset hadiček, šlaušků a vývodů - no a po tom měsíci (během kterého nesměla dostat ani sousto jídla nebo hlt vody) - ji konečně pustili domů jako uzdravenou. Což si možná myslí páni doktoři - Marcelka na to má vzhledem k neustálým bolestem trochu jiný názor.
5)
No a v létě 2016 si svůj díl smůly vybral i
Matýsek. A stačilo tak málo - na jedné procházce za město si zapíchnul do
tlapky osinu. Všichni jste o ní slyšeli (má ho rád jako osinu v ... - no
víte kde) ale kdo ji vlastně viděl ? jak taková osina vůbec vypadá ? vždyť
je to jen takový kde nic tu nic, ani vidět to není. Jenže když se to
zapíchne pejskovi do tlapky...
Že má Mates něco v tlapce, to jsme samozřejmě věděli.
Ale co tam má a kde přesně, na to jsme nemohli přijít. Nenechal si na to
sáhnout, strašně se vztekal - a zkuste hledat malou osinu kam se zapíchla v
té chlupaté tlapižce.
Osinu jsme nenašli - a ono to začalo hnisat. Napřed
jsme doufali, že to zavážeme a Ichtiol to vytáhne. Ale bylo to pořád horší a
nakonec musel Mates na veterinu a na operaci. Ta mizerná osina se mezitím
začala v tlapce pohybovat - takže ji při operaci našli až někde u kolena. A
cena za operaci ? No, Marcelka říká, že to byla ta nejdražší osina na
světě...
Matýsek sedí nešťastný na posteli a nemůže se
smířit se svou ovázanou tlapkou
Tohle by asi tak bylo z těch velkých událostí
všechno. A co jinak ? Co ty běžné, každodenní události ? No, o těch zase
napíšu příště. Ale jedno bych měl říct hned - jak jsem řekl už na začátku,
uběhly dva roky.- a dva roky v životě pejska je nejmíň jako deset let v
životě lidském. Takže oba naši pejsci zatím dospěli a snad i zmoudřeli.
Z Ajdy se stále více stává důstojná a patřičně
sebevědomá psí dáma a Matýsek se z potrhlého štěněte vypracoval na dospělého
psa, který sice stále blbne a pobíhá jako blázen kolem nás, až má Marcelka
strach aby se nám nezaběhl - ale Matýsek se už rozhodně nezaběhne, naopak -
ostatní pejskaři obdivují jak Mates během blbnutí a honiček s cizími
pejsky
stále kontroluje, kde mě má a povelem pro návrat mu je ta prostá skutečnost,
že jsem se otočil a jdu jiným směrem. A Matýsek mě vzápětí následuje - sice
třeba ve stometrové vzdálenosti, ale stále si mě pečlivě hlídá a když pak
dojdu na konec parku a chci přejít silnici, jsou už zase Mates s Ajdou po mém
boku - nemusím na ně pískat ani volat - tedy u Ajdy to byla samozřejmost už
několik let, ale teď ta pravidla hry ctí i Matýsek a díky tomu může na
procházkách s páníčkem chodit také na volno a páníček se tak tahá s těmi
vodítky vlastně úplně zbytečně :-)
Jo - a proč píšu o tom, jak si pejsci hlídají, kde mají
páníčka a nepíšu o tom, jak si hlídají paničku ? No to je přece jasné -
panička zase nemá tolik odvahy, aby pejsky pouštěla na volno a raději je
vodí na procházky zásadně na vodítku. Ale když jdeme na procházku všichni
čtyři (a pejskům odepnu řemínky) tak si nás samozřejmě hlídají oba dva a
dávají pozor, abysme se jim neztratili. A že nás opravdu hlídají oba to
poznáte nejvíc v okamžiku kdy se chce např. Marcelka od nás odpojit a jít
něco nakoupit - no tak to musí okamžitě dostat oba pejsci vodítka, protože
dobrovolně by ji nepustili - Marcelčin odchod považují za takovou malou
rodinnou tragedii a určitě by ho nepřehlédli.
