Borek a Marcelka

   Samozřejmě, Marcelka ji hrozně moc oplakala a já na ni taky nemůžu zapomenout. A tak jsme začali hledat nového pejska. A protože oba pracujeme kolem počítačů, tak kde jinde než na internetu. Začal jsem proto procházet různé web-servery psích útulků a organizací na pomoc psům a psí inzerci - no povím vám, já nikdy netušil, kolik pejsků hledá nový domov. A slibuji - až budu mít víc času, tak sem sepíšu ty "psí" servery, které znám - třeba tím pomůžu někomu, kdo taky hledá pejska.
   A tak jsem hledal a hledal. Nacházel jsem spoustu psů - mladé i staré, malé i velké, líné i divoké. Nacházel jsem pejsky skoro holé i pejsky s takovou spoustou chlupů, že je pod nimi nebylo ani vidět. Pejsky co se vejdou do dlaně i leonbergery, co váží 80kg a stačí, aby se vám postavili do cesty a prostě kolem nich neprojdete. Pejsky-hlídače i roztomilé pejsánky, kteří ochotně provedou zloděje celým domem. Naučil jsem se znát řadu nových plemen, takže už rozliším bernského salašnického psa od čivavy nebo akita-inu od amerického pitbulteriera. Vím, že pro brazilskou filu jsou nebezpečné proleženiny a že luisiánský leopardí pes má každé oko jiné. Ale toho správného pejska pořád ne a ne najít.
   Párkrát mi už srdce zajásalo, že jsem našel toho správného pejska - ale pokaždé jsem přišel pozdě. Vždy jsem se dozvěděl, že si ho už někdo zamluvil nebo odvezl. Našel jsem i pejsky, kteří se mi líbili a byli k mání - ale byli zase příliš daleko, na druhém konci republiky, několikrát přestupovat a pak ještě kus pěšky - a já už ve svém věku na takové cestování moc nejsem. A pak - přijet někam ve dvě hodiny odpoledne, narychlo se seznamovat s cizím pejskem - a pak ho opět vláčet stovky kilometrů daleko a přijet domů někdy po půlnoci - na to jaksi nemám žaludek, tohle bych si dovolil tak s vlastním pejskem, kterého dobře znám a který mi důvěřuje, ale něco jiného je u pejska, pro kterého jsem úplně cizí - ten by z toho měl asi pořádný stres.  

A tak jsem zkoušel i hledat mezi plemeny a rasami, o kterých jsem nikdy neslyšel - uvažoval jsem o akita-ino (toho všichni znáte - přece Goro, který se za svou holčičkou vydává přes celé Japonsko). Je to báječný pejsek, ale problém je v tom, že je svému pánovi věrný celý život. Což trochu vadí, když objevíte pejska, kterému už je třeba 5 roků a o svého pána přišel. Ten si už na dalšího pána asi nikdy nezvykne.    Narazil jsem třeba na příběh jednoho akita-inu, který je v Japonsku pověstný. Přišel o svého páníčka a rozhodl se na něj čekat na autobusové zastávce. A čekal tam 10 roků. A lidé ho tam krmili a on čekal a čekal, protože mu nikdo nedokázal vysvětlit, že pán už prostě nikdy nepřijde.    Takovéhohle pejska musíte mít od štěňátka. Ale štěňátko nikdo nenabízel a dospělý pejsek by si asi nezvyknul

A uvažovali jsme i o border kolii - tu přece taky znáte - Lasie se vrací, to jste určitě četli nebo viděli. Je krásná, chytrá, ale není to hlídač. Má ráda všechny lidi a co je to zloděj prostě nepochopí, klidně by ho pustila do domu. A my hlídače potřebujeme.

Nebo třeba faraonský pes - opravdu krásný a má většinou i ty správné vlastnosti, které od pejska vyžaduji. Fakt už jsem se jednu chvíli málem nechal zviklat.

Pak jsme taky narazili na spoustu pejsků, kteří byli krásní a hodní a byli to dobří hlídači - ale byli velcí a móc by toho sežrali - a u nás bohužel na rozhazování nemáme, malého pejska uživit dokážeme, ale pro nějakého velkého bumbrdlíčka by asi dost žrádla nebylo.

   A pak tam byli samozřejmě moc krásní a milý pejsci, ale byli moc maličkatí. A i kdyby chtěli hlídat, tak by se jich asi nikdo nebál a žádný zloděj by z nich strach neměl. Třeba takoví malí maltézáčci, to jsou moc hezcí pejsci a chovala je už královna Kleopatra - to byla ta, co naopak neměla ráda faraonské psy a nechala je všechny vyhubit (naštěstí se jich pár zachránilo na Maltě). Maltézáčci jsou báječní pro děti a na mazlení a tak, ale velcí hlídači to taky zrovna nejsou.

   A tak jsem hledat a hledal a seděl jsem u internetu každý večer a Marcelka se mě pořád ptala: "Tak co, už jsi pro mě nějakého pejska našel?" a já jen smutně kroutil hlavou, že ne. A moje sestřička Ivanka říkala:"Vy pořád jen hledáte a hledáte a možná ani nic najít nechcete a nikdy nic nenajdete..." ale já jsem ji ubezpečoval, že určitě něco najdu a hledal jsem ještě víc, každý večer třeba dlouho do noci.

A nacházel jsem spoustu pejsků, ale žádný nám nevyhovoval. Našel jsem třeba krásného pejska Čertíka, kterého našli, když mu byl jeden rok a od té doby už 6 roků leží v kotci v jednom útulku a smutně čeká, kdo si pro něho přijde. A já bych si byl pro něj nejraději jel hned, aby tam nebyl tak smutný, ale když on je to pes - a my chceme fenku, a když už je dost starý - a my chceme raději štěňátko nebo aspoň mladého pejska a taky byl dost daleko - a tak jsem hledal dál. A nacházel pejsky, ke kterým byli lidé zlí. Pejska, co ho třeba pán držel celý život zavřeného ve sklepě a nikdy ho nepouštěl ven. Pejska, co byl dva roky uvázaný u boudy u prázdného stavení a jen občas tam někdo za ním přišel a dal mu nažrat. A další a další pejsky, na které byli lidé zlí. A my si pořád s Marcelkou říkali, jak jen můžou být lidi tak zlí a ubližovat tak hezkým a hodným pejskům.

    No a pak to jeden den přišlo. Zase jsem hledal na serveru www.inzerce-psu.com a najednou jsem vám uviděl inzerát !!! Já vím, inzerátů je tam spousta, ale nad tímhle se mi až zastavil dech. Z obrazovky se na mě najednou díval pejsek, úplně stejný jako byla naše Benča.