Velké změny

   Přiznám se bez mučení - první kapitola o Benče měla být kapitolou nejen první, ale také poslední - prostě jedinou. Když jsem ji psal, byl jsem přesvědčen, že Benča prožije zbytek svého krátkého psího života s naším dědečkem, občas se k nám během té doby staví na návštěvu - a to bude asi tak všechno.

   Po napsání první kapitoly došlo k řadě dalších událostí. Za prvé jsme se my mladí odstěhovali. Jak už to bývá, soužití dvou generací nedělalo dobrotu. Takže Benča zůstala s dědečkem a babičkou, ale ne nadlouho. Asi po roce babička zemřela a dědeček s Benčou zůstali sami. Jejich vztah to samozřejmě jedině utužilo. Byli stále spolu, potřebovali jeden druhého, spali ve stejné posteli.

 
Dědeček s Benčou v posteli - a že se jim spí dobře, to snad vidí každý.

    Ale ani my mladí jsme nebyli tak úplně "out". Když byl dědeček nemocný nebo když jel na delší dobu mimo město a nemohl brát Benču s sebou, byla Benča s naprostou samozřejmostí u nás. Jako samozřejmost to brali všichni - i ona. Nikdy nezapomněla, kdo se tenkrát stal páníčkem číslo jedna.
    A řekněme si na rovinu - ono těch příležitostí k Benuščině návštěvě bylo docela dost. Tu musel dědeček na čtvrt roku do nemocnice, tu zase zajel na víkend k příbuzným a nechtěl brát Benču s sebou - bál se, že by ji tím moc týral (a přitom jí by se takový výlet docela líbil). Říkáte - víkend, to zase není tak dlouho? No jó, jenže ono se tam dědovi líbilo - a tak si ten víkend protáhnul o dva měsíce :-)
    Takže když řeknu - měli jsme Benču s dědečkem půl na půl - nebudu moc daleko od pravdy.

   Další změny vlastně začaly už koncem roku 2006. Definitivně jsme došli k závěru, že naše prodejnička v zastrčené uličce v Žabinách nás neuživí a začali jsme hledat pro prodejnu nové místo. Oslovili jsme 4 realitky, které nám nabídly celkem 2 varianty (obě zcela nevyhovující), dalších 160 prodejen jsem si našel (a poctivě prošel a prohlédl a nafotil) sám ...

...a konečně v říjnu Marcelka objevila prázdnou prodejnu v centru města za solidní cenu. Smlouva byla sepsána ještě ten týden a začaly úpravy nové prodejny a stěhování.

 
Všechny věci se musely nabalit do krabic...

...něco (vlastně obrovskou spoustu věcí) jsme poodváželi s dědou Trabantem...

...a to ostatní nakonec zůstalo na stěhováky.

   Proč sem píšu o stěhování prodejny, když to mají být stránky o Benečce? No, znáte to, ono všechno souvisí se vším. Původně jsme bydleli pět baráků od prodejny - což je značka ideál. Pokud jezdíte do práce přes půl světa, tak si asi umíte představit co je to za pohodu chodit do práce v pantoflích, kdykoliv si odskočit domů pro něco, co jsem si zapomněl apod. Anebo - ráno nemám dopitý kafe, tak vezmu ten nedopitej hrnek a odnesu si ho do práce (kde se mi pak hrnky hromadí). A pejsek? Pokud je u vás zrovna na návštěvě, tak ho necháte spinkat doma a dvakrát za den ho zajdete bez problémů vyvenčit.Takže nám nikdy nedělalo problémy vyhovět dědečkovi a Benču mu pohlídat - někdy přes víkend, jindy na pár týdnů, prostě jak bylo potřeba.

   Stěhování samozřejmě změnu znamenalo - a podstatnou. Nová prodejna byla na druhém konci města, jízda městskou dopravou trvá přes půl hodiny. Všem nám bylo jasné, že do tohoto schématu už pejsek jaksi nezapadá. Přes město ho furt tahat nemůžete, nechávat ho celý den doma je také neúnosné, takže Benčiny návštěvy u nás nejspíš prakticky skončily.

   A pak do toho jako obvykle zasáhl OSUD. Sotva jsme v lednu zahájili provoz na nové prodejně, dědeček náhle zemřel. Nebudu zde rozebírat, co jsme v souvislosti s jeho smrtí prožívali. Nemá cenu ani popisovat, jak byla z jeho smrti vystresovaná Benča. Jakmile jsme pro ni přišli, vrhla se k nám a všem bylo okamžitě jasné, že teď už spolu my tři zůstaneme napořád. V tom nebyl problém, vždycky jsme se měli moc rádi. Otázka ovšem byla, co s ní přes den. Rozhodně jsme neměli srdce nechávat ji doma 10 hodin zavřenou samotnou. Takže jsme zkusili právě tu variantu, o které jsme původně vůbec neuvažovali - začít s ní jezdit do práce městskou hromadnou dopravou.

   Teda - hlavní strach jsem z toho měl já, protože - z čistě organizačních důvodů - doprava připadla na mě. Nikdy před tím jsem s pejskem do elektriky nemusel. Měl jsem logicky obavy z toho, jak bude Benča reagovat na přeplněnou šalinu, jak ji chránit, aby ji někdo nezašlápl a vůbec. A samozřejmě ještě jeden drobný problém - když už Benču přivezu na prodejnu, co tam s ní?

   Všechno ale dopadlo úplně báječně. Benča si na dopravu elektrikou velice rychle zvykla. Bez problému zvládla nastupování i vystupování, dokáže se vyhnout lidským nohám a ze všeho nejraději mi sedí na klíně a kouká z okna nebo po lidech. A elektriku vyloženě miluje - když procházíme kolem zastávky, ihned nás tam táhne a chce nastupovat. Jediný problém je s jízdou trolejbusem. Tenhle dopravní prostředek prostě nemusíme. Nevím, jestli jsou na vině pneumatické dveře, které si při zavírání "odfouknou" - ale Benča prostě musí dát ihned po nastoupení svou nespokojenost najevo hlasitým štěkáním a po vystoupení trolejbusu tak hlasitě vynadá, že odjíždí úplně zahanbený.

   A na prodejně? No, původně jsme pro Benču vyrobili pelíšek na záchodě. Ne, nebojte se, není to žádné týrání. Je to místnost i s vodovodem a sprchovým koutem a plochou asi 5m2 a Benča se tam zprvu cítila velmi dobře. Spokojeně tam prospala většinu dne a na nic si nestěžovala.

Pelíšek v koupelně. Igelity, molitany, praskátka - něco jsme jí tam dali my, něco si dotáhla sama, pak se do toho zavrtala a prospala celý den.

   Jenže po dvou týdnech jí to už nestačilo. Škrábala a škrábala na dveře, až jsem ji odtamtud vypustil a ustlal jí u sebe pod stolem.

 
Benča mi leží na prodejně u nohou. 

Teď už mohla lépe kontrolovat dění na prodejně, ale opět jí to dlouho nestačilo. Jednak je zvědavá, jednak si na sebe začala brát dobrovolně další a další povinnosti.
   Už dříve, dokud bydlela ještě s dědečkem, nás měla hrozně moc ráda. Každá návštěva u nás pro ni byla svátkem a ona si to moc užívala. Ale co je teď u nás natrvalo, vše se úplně změnilo. Její láska k nám se změnila ve zbožňování. A zatímco mě uznává jako svého pána a velitele a udělá vše, co mi na očích vidí, za Marcelku se rozhodla převzít plnou odpovědnost. Prostě ji bude chránit a hotovo.
   Takže se Benča přestěhovala za prodejní pult a tam tráví celý den. Má tam svůj pelíšek i misky s vodou a se žrádlem, ale hlavně tam má svou milovanou paničku. A tu nespouští z očí. Rozhodně nikoho nepustí za pult. A taky pečlivě kontroluje, aby se nikdo ze zákazníků její paničky nedotknul. Reaguje na vše, co se dá považovat třebas jen za náznak útoku. Prostě - hlídač na plný úvazek.

A když už jsme u paničky za pultem, tak se taky občas necháme pochovat, to je jasné.

   Ještě jedna maličkost - Benča stejně pečlivě hlídá i pokladnu. Zpozorní vždycky, když pokladní zásuvka vyjede a dává pozor, kdo s ní manipuluje. Samozřejmě se občas k zásuvce dostane i Lukáš, náš technik. Benča sice ví, že on může, ale stejně jej při tom pečlivě hlídá. A teď mi vysvětlete, jak na tohle vůbec přišla? Ona přece nemůže pochopit, co to jsou peníze. Tak jak může chápat, že se mají hlídat? Že právě ty peníze jsou za prodejním pultem to nejdůležitější (samozřejmě - mimo její paničky)? Nikdo ji to neučil, myslím že se něco takového ani naučit nedá. Ale ona to prostě ví a pečlivě si plní svoje povinnosti.

   Když to prozatím shrnu - v pokročilém věku 8 let, ve věku který u lidí odpovídá odchodu do důchodu, najednou Benča změnila celý svůj život.  Každé ráno jezdí přes celé město do zaměstnání - a hrozně se na to těší. Neznám nikoho na celém širém světě, kdo by se tak těšil do práce. Povel "tak půjdeme do práce" v ní vzbuzuje mnohem větší nadšení než "Jdeme na procházku!" - a to už je co říct. Pečlivě hlídá hodiny - i když vůbec netuším, jak to dělá. Odcházíme z domu obvykle v 9 hodin. Když se zpozdím - ráno obvykle ještě před odchodem pracuji na počítači (tuším se tomu říká workoholik) - tak mi nejpozději v 9:02 začne šťouchat čumáčkem do ruky a - no tak? co je? dnes se do práce nejde nebo co? tak už sebou hejbej !!! A já vstávám, beru si vestu, mobil - a Benča nadšeně běží do předsíně a čeká, až dostane košík a řemínek.
   Hrozně zajímavé na tom je, že bez problémů respektuje víkend. Bere jako samozřejmost, že dnes páníčkové nevstávají. Zůstává ležet a dokonce se nedožaduje ani ranního venčení. Jen ať si panička přispí. Její psí kalendář jí prostě říká, že dnes je den lenošení a velkých procházek a ona to dokáže pochopit sama od sebe, bez dlouhého vysvětlování.
   V práci hlídá prodejnu (než rozsvítíme a oficiálně otevřeme, tak dovnitř nikoho nepustí), během prodejní doby dává pozor na svou paničku, na pokladnu, nikoho nepustí za pult, pokud jsme náhodou vzadu a nevnímáme vstupujícího zákazníka, tak nám ho ohlásí - prostě naučila se svému novému povolání psa-hlídače a dělá to opravdu zodpovědně. A že tohle všechno zvládla sama od sebe a v tak vysokém psím věku - klobouk dolů. A ještě něco - ze svého nového povolání je naprosto šťastná. Rozhodně by už nechtěla prospávat celý den doma v bytě.