Pejsek na druhém konci světa...
... a přece úplně stejný

   Nicméně  u naší Benči je to ještě trošku jinak. Že se líbí nám, to je holt samozřejmý. Ale ona se líbí i ostatním. Jdeme po městě, proti nám tatínek s malých chlapečkem a chlapeček povídá:
            "Tatínku, až budu velkej, že si pak pořídím taky takovýho krásnýho pejska?"
   A to za ten den potkali určitě spoustu jiných pejsků - a pochybuju, že by ten chlapeček chtěl každýho z nich. Nebo jdeme po Veveří, na chodníku stojí parta študáků a jedna holka nespouští z Benči oči. Druhá jí říká: "Proč na toho pejska tak koukáš? tos ještě takovýho neviděla?"
      "Ale jó, viděla, ale ještě nikdy ne tak krásnýho."
      "Nó - to máš pravdu, já taky ještě tak krásnýho psa neviděla."
   Když jdeme po městě, oslovují nás neznámí lidé a chtějí si Benečku pohladit. A v šalině? No tam bych mohl na Benču balit ženský ve velkým. Zatímco jiných psů si v elektrice nikdo ani nevšimne, o Benču se pokaždé někdo zajímá. Je to taky dáno tím, že Benča je rarach, ani chvíli nepostojí, všechno si musí očichat a prohlédnout - ale stejně - nikdy jsem nepochopil, proč je o Benču takový zájem. Kdekdo si ji chce pohladit, hlavně tedy starší ženský, ale i mladí krásní kocouři se občas snažej seznámit se s tím krásným pejskem a tím pádem i s jeho páníčkem. Což většinou nekončilo dobře. Benuška je prostě v první řadě hlídač a podle toho se chová. Nikomu cizímu nedovolí, aby na ni sáhnul a pokud si ji nějaká dáma chtěla pohladit, pak na ni Benča vybafla a vynadala jí tak energicky, až se nešťastnici leknutím podlamovaly nohy. Dnes už si ale Benečka zvyká. Začíná brát pomalu jako samozřejmost, že na ni cizí lidé v šalině sahají a i když je jí to viditelně nepříjemné, pokud já nic nenamítám, i ona v klidu drží.

   Takže pokud jsme se už shodli na tom, že Benča je prostě ten nejúžasnější pes na světě, zbývá jen jedna poslední otázka:

Jedná se jen o tohoto jednoho ojedinělého psa - jediného na světě,
nebo je to prostě nějaká úžasná nová psí rasa?

   Dobře, dohodneme se na tom, že Benča nejen postrádá rodokmen, ale ani se nepodobá žádnému mě známému psímu plemenu a já opravdu nejsem až tak padlej na hlavu, abych začal podle ní vynalézat plemeno nové . Nicméně jsem se vždy díval kolem sebe a snažil se někde objevit psa, který by jí byl podobný. Přiznávám, že moc velké štěstí jsem neměl. Jen jednou jsem na opačném konci Brna narazil na pejska úplně stejného, který tam volně pobíhal. A párkrát jsem viděl psa, který se stavbou těla naší Benušce sice podobal, ale byl tu zase rozdíl v srsti a podobně. Prostě nikdy jsem nenarazil na nikoho, kdo by měl stejného psa, jako máme my. Až letos před koncem roku přišel mail. Mail velmi zvláštní a zajímavý. A protože jeho odesilatelka souhlasila se zveřejněním, tak tady je:

 Takže vidíte, naše Benča není zase tak úplně ojedinělá - nějakou tu nevlastní sestřenici má až v dalekém New Yorku. A protože paní Koch poslala i fotky, můžete si prohlédnout, jak velká podobnost mezi oběma pejsky je: