První týden s Ajdou uplynul

 - aneb - 
protože jsem to jaksi nestihl, 
ony ty týdny už uplynuly dokonce tři

(ale já myslím, že to celkem až tak moc nevadí)

 

    Prostě chci napsat o tom, co se za ten týden (nebo tři) změnilo, co se Ajda naučila a jak spolu za tu dobu vycházíme...
 
    Takže napřed - jak spolu vycházíme?
    Tohle se vysvětluje dost těžko. Já jsem hned po prvním dnu psal, že nás Ajda plně adoptovala a že nás od samého začátku bezmezně miluje. Jenže - co vlastně znamená u takového pejska - BEZMEZNĚ MILUJE ? Člověk by řekl, že je to taková láska, že už větší být ani nemůže. Ale pejsek vás dokáže stále přesvědčovat o tom, že to může být JEŠTĚ VÍC - JEŠTĚ MNOHEM VÍC. A tak Ajda nám dává svou lásku najevo měrou, kterou jsme vůbec nečekali. Potřebuje se mazlit - pořád, neustále, furt. Věčně je na zadních - a snaží se po našich nohách dosáhnout co nejvýš, vylézt nahoru (takže ji bereme často do náručí) a samozřejmě nám olízat nos nebo celý obličej. Když to jen trochu jde, sedí nám na klíně (nebo nám na klíně spokojeně usíná). Hlídá si nás !!! Už dřív jsem napsal její nové krédo:

bod 3) O tyhlety současné páníčky už přijít nesmím a proto si je budu pečlivě hlídat a nikdy je už nespustím z očí !!!

   A to naprosto přesně dodržuje. Neustále musí mít přehled, kde oba jsme. Je zcela důsledná. I když jdeme na záchod, musí tam aspoň nakouknout, aby zkontrolovala, že tam opravdu jsme. Takže musíme nechávat dveře pootevřené - aspoň na škvírku, protože jinak začne plakat - a ona tam nakoukne, pak strčí tlapkou do dveří, ještě - až už jsou úplně dokořán - a teprve když má přehled opravdu dokonalý, tak spokojeně odchází. Tragedie ovšem je, když někam zmizí některý z páníčků - pak je opravdu nešťastná. Včera jsem šel nakupovat a ona zůstala doma sama s Marcelkou. Když jsem se vrátil, bylo obrovské vítání, Ajda šílela, lítala po předsíni (což je docela kumšt, protože naše předsíň je jen asi 60cm široká a jeden se v ní sotva otočí), skákala na mě, chtěla do náručí, mazlit - a Marcelka mi pak barvitě vyprávěla, jak celou dobu mé nepřítomnosti Ajda nešťastně prohledávala byt, pískala a naříkala.
    Když se s námi mazlí, probíhá to nejčastěji v poloze na zádech. Ajda se rozvalí, tlapky vzhůru, bříško vystrčené - a teď si se mnou hrajte a hlaďte mě... Což samozřejmě rádi děláme. Tedy, já tuhle polohu viděl u pejsků mockrát, ale Ajda to všechno překonává. Jiný pejsek to udělá, nechá se pohladit a dost. Ajda? Ta dokáže v poloze na zádech ležet celý večer u televize, my jí hladíme bříško a ona je móc a móc spokojená. A dokonce takhle i kolikrát usíná. A psa spícího na zádech - tohle jsem fakt zatím ještě neviděl a dokonce o tom ani neslyšel. Prostě, cítí se s námi opravdu báječně.

   V jedné věci si musím postěžovat - je mi nevěrná. Už se mnou v posteli nespává. Tedy ano, celý večer leží u mě v posteli - dokud pracuji na počítači nebo se dívám na TV. Ale jak zhasnu, olíže mi nos, rozloučí se se mnou a jde spát vedle do pokoje k Marcelce. Ovšem i o mě musí mít celou noc přehled. Pokud si potřebuji odskočit na záchod - stačí, abych se posadil na posteli - a Ajda je tu. Vyskočí na postel, olíže mě, pomazlí se - a utíká zpátky za Marcelkou. Mám pocit, že podle jejího názoru ji Marcelka víc potřebuje.
   Ono je vůbec někdy těžké vyznat se v pejskových myšlenkových pochodech. Vemte si tohle - brzy ráno Ajda vstává a začne "chodit" po Marcelce - prostě si na ni vyleze a domáhá se pozornosti. Aha, potřebuje vyvenčit, no co se dá dělat. A rozespalá Marcelka přes sebe něco přehodí a jde s Ajdou ven. Jenže - co to? Když šla ráno vyvenčit naši Benču, tak to probíhalo zcela jinak. Benuška se už ani nemohla dočkat, vyřítila se z domu, přidřepla do trávy a vypustila nádrž. Pak si hlasitě oddechla a spokojeně se vracela do pelíšku, ještě pár hodin dospat. A Ajda? Ta se klidně pouští do očichávání trávníku, pobíhá sem a tam, všechno si prohlíží - a pokud už udělá loužičku, tak jen tak trochu, jako ze zdvořilosti, aby si panička nemyslela, že se šlo ven úplně zbytečně.
   Tak proč tedy ráno ten spěch a buzení paničky?
   No - a pak jsme na to přišli. Marcelka prostě došla k závěru, že Ajda až tak moc nepospíchá a tak si panička napřed odskočí sama - tu minutu snad pejsek počká. Počkal ! A nejen to - Ajda spokojeně zalezla zpátky do postele a spala dál. Proč? No, ona se nepotřebovala vyvenčit (vydrží dlouho), ona potřebovala zkontrolovat, že je panička v pořádku. Asi si moc dobře pamatuje na to, jak její první panička najednou ráno nevstávala a nevstávala. A tak teď Marcelku ráno kontroluje - jseš v pořádku? nic ti není? dojdeš na záchod? Fajn, tak to můžu spát dál. A stejně tak chodí na kontrolu i za mnou - páníček ji pohladí, promluví na ni, pomazlí se s ní - všechno je v richtiku, olížeme páníčkovi nos a můžeme dál spát.


Kdekoliv se na procházce zastavíme, okamžitě si jde Ajda sednout jednomu z nás na klín.

   K tomu bych chtěl vyřešit ještě jednu otázku - koho z nás dvou má víc ráda?
   Na tohle asi odpověď vůbec neexistuje - každého strašně moc a přitom každého jinak.
   Ono je to vlastně stejné, jako kdysi s Benuškou - páníček byl tím nejvyšším bohem, Diem hromovládným, tím kterého je nutno poslouchat i hledat u něj ochranu a panička zase tou nejmilovanější bytostí, které pejsek svou ochranu poskytuje. A tak je páníček opět odsouzen spát sám, protože Ajda musí celou noc ochraňovat paničku. Na druhé straně - pokud panička něco řekne - je to pro Ajdu jako šumění větru ve větvích, moc si toho nevšímá. Páníčkovi ovšem stačí písknout - a Ajda se k němu řítí. A nepřítomnost páníčků? Když někam odejde pán (třeba nakoupit a Ajda zatím čeká s paničkou třeba před samoškou na lavičce) - pak je to doprovázeno hlasitým nářkem a kňučením a pískáním - já takové zvuky zatím od žádného pejska neslyšel - a Ajda se uklidní, až když já přijdu. Totéž samozřejmě když já někam musím odejít a nechám Ajdou s paničkou doma nebo v práci. Když jde naopak třeba Marcelka do banky, Ajda bere jako naprostou samozřejmost, že si sedneme venku na lavičku, Ajda mi vyskočí na klín a nespouštějíc pohled ze dveří banky, klidně čeká, až se zase Marcelka objeví. Žádný nářek, žádné kňučení, důvěřujeme mi, že když já klidně sedím a nedělám si starosti, tak že ani ona se nemusí bát.

   Ovšem zcela jinou kapitolou je vítání po návratu. Marcelka se vrací - a Ajda se k ní řítí jako střela. Opět hlasitě kňučí a píská - ale teď radostí. Skáče na Marcelku, ta si musí dřepnout a Ajda ji vášnivě pusinkuje a sápe se na ni a poškrábe ji ve výstřihu a snaží se na ni vylézt - a pak si to rozmyslí, řítí se ke mně, úplně šílí - páníčku, všiml sis toho, už jsme zase všichni ! a skáče na mě a pak zase zpátky za Marcelkou - každý, kdo to vidí říká "Tak takhle mě doma ještě nikdy nikdo nepřivítal."
   A když se vracím já? Pak probíhá přesně to samé - při našich návratech Ajda nerozlišuje o koho se jedná, oba nás vítá se stejným obrovským nadšením.

   

   Co se za tu dobu naučila?  

   No, je toho moc a moc - a ještě víc ji toho čeká. 

   Třeba taková hromadná doprava. Umíte si vůbec představit, co to pro ni bylo, naučit se nastupovat po schůdcích do šaliny nebo trolejbusu? Marcelka se jí to snažila ulehčit a že je malá a že ji budeme nosit v náručí. Ale já ne - já byl tvrdej! A že to holka musí zvládnout sama. Neobměkčilo mě ani to, když se na začátku asi dvakrát pořádně majzla o schůdky do hlavy. To víte, začátky jsou těžké :-( Zato teď už to zvládá perfektně. Samozřejmě, oba máme raději nízkopodlažní vozidla, ale Ajda už bez problémů zvládá i ty nejpříkřejší schůdky a nevyvede ji z míry ani to, když řidič zastaví trolejbus půl metru od chodníku a ona se musí dostat dovnitř dlouhým skokem. Samozřejmě, na začátku se jí stalo právě v takovém případě, že nedoskočila a pak se bacila do hlavy, ale teď už ani s těmi nejdelšími skoky na schůdky nemá problémy. Učí se zvládat i cestování v přeplněném voze (kdy ji ohrožuje spousta cizích noh) a bere jako samozřejmost, že nám při jízdě sedí na klíně. Už se toho sama dožaduje, jen ji musíme zvedat na klín sami. Proč to zdůrazňuji? Protože doma si na klín bez problémů vyskočí, a to mnohdy v okamžiku, kdy to vůbec nečekáme - v šalině nebo v trolejbuse si ale sama ke skoku jaksi netroufá, asi jak sebou vůz hází tak se bojí, že by špatně skočila a netrefila se. Zato jak je na klíně, tak už spokojeně kouká po okolí, s velkým zájmem vyhlíží z okna a mezitím mi občas olíže obličej - samozřejmě přes košík !!! (Safra, ty košíky jsou ale fakt blbej nápad!)

 
V téhle elektrice je to fajn, skoro nikdo tu není, spousta volného místa -nikdo mi nešlápne na tlapku.
A snímek z přeplněné šaliny?
No takový nemáme - tam se přece nedá fotografovat !!!

 

    Poslušnost a povely

    V tomto směru máme tedy ještě nějaké mezery - a dost velké. Na straně jedné - hrozně nás miluje, na straně druhé - moc neposlouchá. Tedy abych jí nekřivdil - na písknutí většinou přiběhne - ale ne vždycky, záleží hodně na tom, jakou má náladu. Samozřejmě - když má vodítko, je to v pohodě. Vlastně - co se týká známkování za vodítko, tam má velikou jedničku. V první mailu paní Petra psala, že Ajda na vodítko moc zvyklá není. Tak tohle se za těch pár týdnů velice změnilo. Snad nejdéle jí trvalo mít vodítko ráda. Ale i to se podařilo - a teď už se na vodítko těší, protože to pro ni znamená jasnou procházku. A tak dnes už při spatření vodítka šílí, poskakuje, běhá kolem nás po zadních - prostě nemůže se ani dočkat. 
   A chození na vodítku ? Tak to zvládla opravdu velice rychle. Cože - vy říkáte, že na tom nic není? Prostě přivážu pejska na špagát a pak ho vláčím za sebou? Ale kdepák, tohle je možná vláčení, ale ne chození na vodítku !!! Vodítko, to není řetěz, na který je pejsek přivázán a spoután. Vodítko, to je telegrafní drát mezi pejskem a jeho pánečkem. Drát, kterým procházejí neviditelné povely a který umožňuje říkat pejskovi, kam má jít, chránit ho před možným nebezpečím (kolem nás je přece spousta aut a cyklistů a cizích nohou) - a taky dávat pejskovi pocit jistoty a bezpečí. A tohle se Ajda naučila velmi rychle. Takže se nekonalo žádné přetahování a vláčení, nebylo potřeba ani pořizovat speciální postroj, aby se mi Ajda na vodítku neuškrtila (i když už byl pro ni připravený). Ajda velmi rychle pochopila, jak vodítko funguje a naučila se, co od ní chci. Takže stačí jen malinko zatáhnout nebo přibrzdit a už Ajda mění směr a jde tam, kam chci. Což vypadá hrozně snadno - a přitom je to hrozně složité. Protože Ajda neustále pobíhá kolem mě, všechno prohlíží, kontroluje a očichává - a já jí neustále vymezuji hranice, kam smí a kam nesmí. Hlavně se učíme, co jsou to hranice chodníku - a i když nám to zatím dělá problémy, už je pomalu začíná chápat. Což se projevuje hlavně tím, když Ajda běží dlouhou štreku po kraji chodníku, po obrubníku - ale do silnice nešlápne. A Marcelka zatím šílí a naříká - ježíší, dyť ti vlítne pod auto !!! - a já zatím bedlivě sleduji každý Ajdin krok, abych stačil v případě nebezpečí v poslední vteřině zareagovat. Protože tohle je prostě město a Ajda v něm bude celý život žít - takže se to musí co nejdřív naučit.
   Tak tohle je, když jsme na vodítku - tam už problémy nemáme. Bez vodítka je to horší ! Samozřejmě, Ajda není ještě vycvičená tak, jako byla Benča - ve městě ji bez vodítka pustit nemůžu. Ale když jdeme ven, na dlouhou procházku za město, tam je to něco jiného.
   Když jsem ji chtěl na první velké procházce pustit na volno, tak jsme se s Marcelkou málem chytli. Marcelka byla úplně zoufalá, vyčítala mi, že nemám rozum, že ona nebude psa honit někde po lese, že o Ajdu přijdeme a už ji neuvidíme...Když se Marcelka trochu uklidnila, tak jsem to zkusil znovu - Marcelka s těžkým srdcem kapitulovala - a Ajda se mohla volně proběhnout. Načež následovala nádherná procházka - s obrovskou spokojeností na všech stranách, procházka s pejskem nadšeně pobíhajícím po cestičce u řeky a od té doby opět a opět opakovaná.


A když se podíváte, v jakém terénu občas naše procházky probíhají,
je vám jistě jasné, že nějaký řemínek by nám tady jedině překážel.

   Tedy -pokud je vše, tak jak má být, pak mezi variantami s vodítkem/bez vodítka není až tak velký rozdíl. Pokud je vodítko dlouhé nějakých 7metrů - pak bez něj se Ajda vzdaluje tak 10, na volném prostranství 20 metrů, což není až tak moc. Samozřejmě - může se mezi námi mnohem lépe motat - a nezasukuje nám nohy provázkem. Když to na ni přijde - může lítat jako blázen, může vyvádět - a všechno je v pořádku. Tedy většinou. Proto taky už na všech velkých procházkách chodí na volno. Ovšem - pak najednou nastane okamžik, kdy jako by zapomněla, že k nám patří. Z ničeho nic beze spěchu pomalu odchází do dáli. Na volání nereaguje. Na pískání taky ne. Neprchá - prostě si jde po svých. Honit ji je zbytečné - když se k ní přiblížím, popoběhne kousek dál a začínáme nanovo. Osvědčilo se, nechat ji být, otočit se - a teď JÁ odcházím. Tohle mi udělala, když jsme šli spolu na procházku kolem Leskavy - to je potok tady pod Bohunickým sídlištěm. Vše probíhalo normálně - až do okamžiku, kdy se Ajda rozhodla, že prostě půjde pryč. Nepomohlo volání, nepomohlo pískání. Co teď? Tak jsem se otočil a šel taky pryč. To psychicky nezvládla - ihned za mnou přiběhla, já jí dal vodítko a pár minut jsem ji na něm vedl - a pak už zase vše probíhalo normálně a ona mohla běhat na volno. Nebo včera - obešla sloup z druhé strany, takže kolem něj otočila vodítko a zůstala tak chycená. Já jí vysvětluju, že se prostě musí vrátit - tohle je pro pejsky na pochopení opravdu náročné - a ona se mi náhle vysmekla z málo utaženého obojku a vyrazila (celkem pomalu) ulicí pryč. Po 50metrech přešla na protější chodník, pak se zase vracela směrem k domu - no, naštěstí asi po 100metrech na mě počkala a opět si nechala obojek nasadit. Jenže - co s ní má člověk dělat, když najednou přestane na povely reagovat? Což je stejně zvláštní - protože normálně přiběhne na písknutí s obrovským nadšením. A pokud se náhodou na procházce od sebe vzdálíme (Marcelka má přece jen mladší nohy) tak je pro Ajdu zcela přirozené, že mezi námi dělá "rychlou spojku:


Tomuhle běhání říká Marcelka že Ajda chytla "raplíky"
Což se na procházkách projevuje dosti často, ale trvá to jen chvilku, takže to málokdy stačím natočit

   Povely - o tom jsem už tady mluvil, já zrovna moc předpisové povely nepoužívám. Dalo by se říct, že nepoužívám vůbec žádné - a přece mi pejsek rozumí. A o to mi hlavně jde - ať už prndám cokoliv, pejsek by měl vědět, co od něj chci. A Ajda se projevuje jako velmi chytrý pejsek - ona opravdu ví, co říkám. Ráno se vypravuji - fajn, můžeme jít do práce - a řeknu: "Tak jdem!" - načež Ajda, která do té chvíle spala na mé posteli - ve zlomku vteřiny vystartuje a řítí se do předsíně. 
   Samozřejmě - učí se mi rozumět mnohem víc, hlavně když jdeme po ulici. Ví už (nebo aspoň začíná tušit) co je POČKEJ na kraji chodníku, než začneme přecházej a JDEME když nic nejede, učí se MŮŽEŠ když ji pouštím z vodítka a spoustu dalších slovíček, která jí pořád říkám. Jí se vlastně (stejně jako kdysi Benušce) velice líbí, když si s ní na procházce stále povídám. A poslouchá moje slova a začíná chápat, co to od ní chci.

   A to je asi také důvod, proč se Ajda tolik líbí ostatním lidem. Protože já si s ní pořád povídám a ona se mi přitom stále dívá do očí - a už je na to zvyklá - upřeně se na nás lidi dívat. A pak v šalině dochází k tomu, že se Ajda na někoho zadívá - a on odvrací oči. A podívá se upřeně na starou paní - a ta hned: no, malá, copak bys mi chtěla říct? A včera na procházce - upřeně se zadívá na malou holčičku - a ta hned: tatínku, že mi taky pořídíš tak krásného pejska? Prostě Ajda svým pohledem do očí navazuje s lidmi kontakty a jim se to líbí.

   Situace - tedy něco, co není povel, ale přece jen... Ono je to hlavně náročné na pejskovu inteligenci. Např. já se začnu oblíkat - a Ajda zpozorní, protože je jasné, že půjdeme ven (prakticky nikdy bez ní z bytu neodcházím). Ovládá všechny součásti mého oblečení a čím více jsem hotov, tím je vzrušenější - až nakonec vyráží do předsíně, připravená k odchodu. A když se oblékáme oba - já i Marcelka ? No tak to je vůbec žůžo, to se asi půjde na velkou procházku a Ajda pak začne bláznit a lítat po bytě a pobízet nás, abysme si pohnuli a tak.
     Nebo přijdeme domů - Ajda se už strašně těší do svýho pelíšku (= do mojí postele), ale páníček zavelí TLAPKY ! Takže zastavit se - počkat, až páníčci Ajdě opucují všechny čtyři tlapky a bříško a zadeček - a teprve potom může Ajda vlítnout na to svoje vytoužený místečko, který tak strašně miluje. Tak strašně moc, že to občas nevydrží a - AJDO! CO TO JE? ZPÁTKY! TLAPKY!!! A Ajda se plíží celá vyděšená zpátky do předsíně, s hrůzou v očích a s předtuchou strašného výprasku. Proč? Nevím, nikdy žádný nedostala, ale furt ho očekává. Takže co s tím? Jak to udělat, aby Ajda občas neprchla do toho pelíšku předčasně a já se na ni nemusel mračit? No tak tuhle situaci vyřešila Ajda sama. Prostě přijdeme domů, Ajda samozřejmě vklouzne do bytu jako první, já za ní - a Ajda mě vzápětí obejde a "zařadí" se až za mě. A v této frontě počká, až si vyzuju boty, vezmu její hadr na tlapky a zavolám ji k velkému čistění. Do té doby čeká trpělivě u dveří. Aby ji to nelákalo. Aby nebyla v pokušení předčasně vlítnout do pokoje. A funguje to takhle bezvadně. Takže - dobře si to holka vymyslela, no ne? Tuhle situaci zvládla perfektně.
     Stejně tak se učí reagovat i na všechno ostatní. A ujišťuji vás - ono to není snadné, pochopit co se kolem ní děje. Protože její psí rozoumek se přece jen od toho našeho lidského liší a pak - my jí to nedokážeme říct, protože ona přece lidské řeči nerozumí. Takže jen kolem sebe kouká a snaží se všechno pochopit. A jde jí to docela dobře.


Tomuhle se říkávalo "remízek". Dříve jich byly spousty - oddělovaly od sebe jednotlivá pole
a byly jakousi přirozenou hranicí mezi pozemky. Žili v nich ptáci a drobná zvěř.
Dnes už se skoro nevyskytují - tento se ale dochoval a člověk v něm jde jako v zeleném tunelu - pole vlevo, pole vpravo,
šířka snad 10 metrů, délka asi kilometr. Krásné místo. Ajdě se zde samozřejmě taky líbí.
A na další fotce vidíte, jak vypadá remízek z letadla.

   Příroda

   Mám takový pocit, že s přírodou se Ajda zatím moc nesetkala. Každá procházka je pro ni úžasný zážitek - ale občas nás překvapí svojí neznalostí. Nedávno strašně vyjekla - prozkoumávala nějaké křoví a popíchala se o trny. Zdá se, že trní vůbec nezná. Nebo bodláky. Benča tyhle věci znala moc dobře a dávala si pozor. Ajda je ovšem velmi hodná a trpělivá - když minule "očichávala" lopuchy (a samozřejmě se vrátila s celou bradou plnou kotlaček) tak mi potom trpělivě seděla na klíně a bez námitek si to nechala odstraňovat - a trvalo to dost dlouho, do těch jejích kníračských vousů se jí to parádně zapletlo. Nebo dnes - šlápla na trávníku na nějaký trn a vrazila si ho do tlapky. A nevěděla co s tím - nesnažila si to vytáhnout, jen kulhala či poskakovala po třech - ale pokračovala dál v průzkumu. Taky ji nenapadlo jít si za páníčkem postěžovat - ale když jsem ji zavolal, ochotně se nechala vzít na klín a bez námitek si nechala trn vytáhnout, opět- je velmi trpělivá a zcela mi důvěřuje.


U vody je krásně. Ajda si našla starý pařez a z tohoto vyvýšeného místa pečlivě zkoumá okolí.

   Voda

   Což vlastně do přírody taky patří. Ovšem voda je živel - a velmi důležitý. Pro naši Benču byla voda kdysi živlem snad nejdůležitějším. Vrhala se do ní kdykoliv a kdekoliv - dokonce i v mrazech - a já pak o ni měl strach. A Ajda? No, opět platí - Ajda toho asi doposud moc neznala. Voda pro ni byla na pití (pivo pejsci moc netento) a tak když přišla k řece, vlezla do vody jen na kraj, napila se a pokračovala dál. Postupně se to ale mění. Začíná vodě přicházet na chuť. Tedy - né té, co máme v koupelně ve vaně, odtamtud zoufale prchá. Ale voda venku, v řece, v potoce, v přehradě - to je jiná. 


Když se Ajda dostane k řece, samozřejmě do ní vleze, aby se napila. A časem se naučí jít hloub a hlouba hloub...

To se jí začíná líbit. A začíná ji vyhledávat. A dokonce - je z ní i nadšená. Což se projevuje hlavně tak, že vletí z břehu do vody - otočí se - a tryskem zpátky na břeh. A otočit - a znovu. Tryskem do vody - a tryskem ven. Chtěl jsem to natočit, ale došly mi baterky, takže příště - a zatím jen malá ukázka:


Skočit do vody a vyzkoušet vodu. Je to divné, nedá se na to stoupnout, pod tlapkama se to boří.
Takže rychle ven, aby se nám nic nestalo - ale opravdový strach z vody Ajda nemá, za chvilku to vyzkouší znovu.

   Jo - a ještě jedna věc - naše Benča šla do vody moc ráda, dokonce uměla i plavat, ale o to jaksi nestála, spíš zůstávala na mělčině a dávala si pozor, aby si zamočila tak nanejvýš břicho - kdežto Ajda už při poslední procházce pochopila, že v horku je voda tím nejlepším osvěžením a tak cestou vlezla do řeky, důkladně se tam namočila celá (což vyžadovalo udělat i nějaké to tempo) a pak klidně vypochodovala zpátky na cestičku a předváděla se, jak se jí teď s tím mokrým kožíškem to horko líp snáší. Takže počítám s tím, že příště vám už budu psát o tom, jak plave přes řeku na druhý břeh a zase zpátky.

   Domov - a vlastní rajón

   Že byla u nás v bytě okamžitě "doma" - no to je jasné. Očichala si to a hned pochopila, že tady s námi bude bydlet. A cítí se tu velice spokojeně. Při návratu z procházky nebo z práce se vždy hrne do dveří a pak uhání po schodech, aby byla u dveří bytu první. A jak ji v předsíni pustím - šupky hupky do mé postele a tam už na mě nadšeně čeká. Ano, nadšeně - páníčku, pojď si hrát, pojď se mazlit, tady je to strašně bezva !!!

   V práci je to trochu jiné. Samozřejmě, je tu taky doma - VELICE DOMA !!! - ale tady má jednak svůj pelíšek (tam zaleze, když chce mít klid), jednak Lukášovu postel (do té mu vleze, když jsme v práci někdy moc dlouho a ona se tam jde prostě vyspat - a hlavně -když ji při tom Lukáš nechytí), pak tu má taky místo vedle Marcelčiny židle (aby měla paničku pod dohledem) - Marcelka jí tam samozřejmě něco ustele, aby chudinka neležela přímo na zemi - a potom místečko vzadu za mou židlí (kde žádnou deku nemá, ale leží tam taky moc ráda) - no a pak samozřejmě VLASTNÍ RAJÓN.


Tak tohle je atrium uprostřed prodejního střediska PERLA. Tohle všechno Ajdě patří - tohle hlídá, tady je doma.

   VLASTNÍ RAJÓN neboli území je pro pejska moc důležité. Pejsek pokojový má jako své území byt. Pejsek na vesnici (třeba Sára) má jako vlastní území zahradu a dvůr. A Ajda? No ta si k prodejně ještě přibrala prostor před prodejnou. Je to takové atrium nebo nádvoří, ze dvou stran dům, ze třetí schodiště a na čtvrté straně park. A Ajda se jaksi rozhodla, že to všechno jí patří.
   Od začátku jsme ji neuvazovali a po pár dnech jsme nechali i otevřené dveře. Napřed si troufala jenom k nim - pokukovala ven a poštěkávala na pejsky, co šli kolem. Pak se osmělila - a začala chodit po tom nádvoří a pravidelně ho kontrolovat. A samozřejmě - potkávat se s cizími pejsky. Protože jak jsem už říkal, hned vedle je park a pejskařů tudy chodí spoustu. A Ajda tak za jeden den potká možná víc pejsků, než kolik jich viděla za celý život. Ze začátku se jich hodně bála, ale teď už se s nimi začíná seznamovat a učí se, jak má takové psí seznámení probíhat - jak si navzájem očuchat čumáček a zadeček, jak poznat, který pejsek bude kamarád a před kterým se raději schovat dovnitř.
   No a jak jde čas, tak se snaží to svoje teritorium rozšířit. Takže občas vyběhne kousek dál, na kraj parku a pak dál a dál - a panička šílí a honem za ní spěchá - ale Ajda ji moc neposlouchá, jen kontroluje, že paničce moc neutekla a že ji má stále poblíž a přitom prozkoumává trávníky a křoví a seznamuje se s pejsky a s lidmi a tak. A nakonec se sama otočí a pádí na prodejnu a panička  doráží o chvilku později, celá zadýchaná a vynervovaná. Ale klídek, ono se to časem poddá - panička si trochu zvykne a Ajda ji snad začne přece jen trochu víc poslouchat.
   A vlastně - na Ajdinu obranu musím poznamenat - ona neutíká, toho by nebyla schopna, vždyť bez nás nemůže být. Ona se "jenom" sama vydala na procházku - a vůbec nechápe, že je to špatně. Vždyť z jejího hlediska je procházka něco tááák krásné !!! A trestat ji za to? Ještě obtížnější, než jí to vysvětlovat - když ji konečně dostihnu, lehne si na zádíčka, tlapky nahoru - a "Páníčku, to byla ale báječná procházka - a teď si pojď hrát !" A umíte si představit, že jí teď nařežete ?
   Vlastně jsem minule neustoupil - a Ajda dostala naplácáno. Tedy, ne nějaký velký výprask, bylo to jen takové symbolické plácnutí přes zadeček. Ale stačilo to k tomu, aby vyjekla, škaredě se na mě podívala a až do večera pak "se mnou nemluvila". Ale ráno bylo zase všechno v pořádku a mám dojem, že teď asi přece jen poslouchá o trošku víc. Takže ji možná budu muset ještě párkrát plácnout, aby pochopila, co a jak. Dělám to nerad, ale Ajda to asi potřebuje. Ne aby to bolelo, jen aby pochopila, že se opravdu zlobím.

   Zajímavé - když jsem někdy musel plácnout Benču (nebo se na ni moc zlobil) - nikdy se nestalo, že by se urazila nebo se na mě zlobila. Vždycky se mi okamžitě "omluvila", lízala mi ruce, pusinkovala mě - prostě odprošovala. A já ji na oplátku hladil a ujišťoval, že je všechno v pořádku a že už se na ni nezlobím. A o minutu později bylo vše v pořádku, jako by se nic nestalo - a Benuška věděla, že to co udělala se prostě nesmí - a příště si dala pozor.
   Ajda je v tomhle jiná - je to svéhlavička a bude jí chvilku trvat než pochopí, že k lásce patří i poslouchání. Ale klídek, my to časem určitě zvládneme.

 

   Lidé   

   Ještě si jich pořád bojí, ale přece jen si zvyká. S Honzíkem a s Lukášem už se skamarádila. Ti dva sice ještě tak úplně nepatří do smečky, ale už skoro. Minule se Lukáš od někud vracel a Ajda mu letěla naproti a nadšeně na něj skákala. Vlastně poprvé ho "vzala na milost", když Marcelka byla někde pryč, já také musel na chvilku odejít a nechal jsem ji na prodejně s Lukášem samotnou. A když jsem se vrátil, seděla mu na klíně ! Aby jí nebylo smutno.

   Lidí tu kolem chodí spousty, to už bere jako samozřejmost. A má už mezi nimi i nové známé. Stala se tu totiž za těch pár dní docela populární - velkou část dne je před prodejnou a je svou zvědavostí a vzhledem nepřehlédnutelná - takže ji už zná jménem nejen několik pejskařů (a hned ji zdraví a volají na ni), ale už si na ni zvykají i lidé z okolí, kteří chodí často okolo - a někteří se stavují a říkají: Kde ji máte? Jak to že není venku? a ona hned vyběhne a štěká na ně a všichni se smějí, jakého máme hlídače.

   A lidé na ulici, které potkáváme ve městě? No, záleží na tom, jestli má právě na práci něco důležitějšího (značky po jiných pejscích, nějaké ty dveře, trávu u chodníku...) nebo jestli má zrovna čas. A v tom případě začne kontrolovat všechny, co jdou kolem nás. Očichává je a snaží se zapamatovat si všechny lidi v Brně. A to jí bude ještě pěknou chvilku trvat.

 

  
S tímhle pejskem se dobře známe. Často na procházce chodíme kolem zahrádky, kterou hlídá.
Je tam chudák pořád sám a musí mu tam být smutno, tak je vděčný za každé dobré slovo nebo pohlazení.
A Ajda ho taky nikdy nezapomene pozdravit po psím způsobu.

 Pejsci   

   Pejsci - to je kapitola sama pro sebe. Pejsky Ajda dřív asi skoro neznala. Dnes jsou jich všude kolem spousty. Ne někde daleko, na druhé straně ulice nebo za plotem. Potkáváme se s nimi. Míjíme se na ulici. Někdy se potkáváme v elektrice nebo v autobuse a musíme sedět vedle sebe. Prostě - jsou tady. A Ajda se musí naučit s nimi žít. Z počátečního strachu a nedůvěry přes obrovskou zvědavost až po umění odhadnout, s kým se kamarádit a na koho začít štěkat. Přiznejme si, že tomuhle umění se bude učit celý zbytek života - stejně jako my lidé se stále učíme poznávat jiné lidi. 
   Nejkrásnější ovšem je, když potkáme pejska někde venku v přírodě - a když jsou oba pejsci puštění z vodítka. A samozřejmě - musí to být malý pejsek (takoví se Ajdě líbí, velké moc ráda nemá) - a pokud si chce hrát, tak potom to dopadá nějak takto:

 
Tak takhle vypadá setkání s cizím pejskem, který si chce taky hrát.
A jak vidíte, z těch "raplíků" jsme nakonec dostali žízeň - ale paniččina dlaň s vodou je vždy hned po ruce.

   

    Hračky

   Jsem přesvědčen, že Ajda hračky doposud neznala.
   Naše Benča měla hraček spoustu. Někde doma se našly staré panenky a medvídci po dětech, co už dávno vyrostly - a Benča si je postupně všechny přivlastnila. A bylo jí jedno, jestli jsou z gumy nebo naopak plyšáci - měla je ráda všechny. A v době, kdy měla falešnou březost si je s sebou nosila i na procházku. A byl to někdy docela unikátní pohled na malého pejska, který s sebou vláčí téměř stejně velkého medvěda.
   Jak ale říkám, Ajdě hračky vůbec nic neříkají. Vůbec si jich nevšímá. Naprostý nezájem. Až minule - byla v parku s Marcelkou a nějaká paní tam házela své kolii "létající talíř" - frisbee. Ajda na nich mohla oči nechat. Pořád běhala k Marcelce a očima se jí ptala: "Paničko, co je to? co to tam ti dva dělají?" Evidentně se jí to moc líbilo, jen to nedokázala pochopit. No a pak jsme na procházce našli v parku ztracený tenisák. A podívejte se, jak Ajda hned pochopila, co se dá s tou kulatou věcí dělat:


Na Ajdě je moc poznat, že je to ještě mladý pejsek s obrovským elánem.

    Takže si myslím, že se ty hračky časem používat naučí :-)

   

    Hlídání

   tedy ten hlavní - a oficiální - důvod, proč jsme sháněli nového pejska
   (přece jsme nemohli jen tak přiznat, že je nám bez pejska moc a moc smutno)
   Tak v tomhletom ohledu je taky všechno v pořádku. Ajda se sice ještě stále bojí, ale svůj rajón si ohlídá! Když někdo přijde, okamžitě štěká - ale tak správně, jak to mám rád - sice hlasitě a důrazně, ale ne moc dlouho ! Po chvilce toho nechá a jde si zase lehnou. Akorát když tu před pár dny byla nějaká cikánka, tak štěkala a štěkala a ne a ne přestat. Aspoň jsme té dotyčné nemuseli zdůrazňovat, že má odejít, pochopila to sama.

 

Konec 7. kapitoly: První týden s Ajdou uplynul

Příští část:   Kapitola osmá - ve které se řeší REKLAMACE aneb vyvstává otázka - Kdo je tu tuleň ?


A kam ještě se můžeme podívat ?

Sponzoruje
 


HD elektro v.o.s.
servis výpočetní techniky

tel. - 530 342 542                                  mobil servis 775 524 130

servis@hd.cz

Domažlická 2, Brno - Královo Pole
rožák Domažlická/Štefánikova

Trasa šaliny 1 a 6 – mezi zastávkami Šumavská a Kartouzská
zastávka autobusu 67 a 81 přímo před domem.


zvonek B. Volný, 2. patro

pracovní doba dle tel. domluvy
(optimálně zavolat cca 1/2hod předem)

Tyto stránky píše
webmaster@hd.cz